Ze dvou visutých mostů přes řeku vybíráme ten špatný a jdeme po
druhé straně údolí, kde před časem sesuvy cestu zničily. Slunce se do
nás nemilosrdně opírá, dochází nám voda, tak dnešní výlet
neúspěšně končíme a jdeme pomalu na prohlídku Manangu. Mimo obchodů,
internetové kavárny a pekáren nabízí i cosi jako kino, kde se promítají
tématické hity jako Into thin air, Seven years in Tibet nebo Into the wild.
Asi díky dobrému počasí máme štěstí i na připojení, tak posíláme
pár mailů domů. Vyleštěné notebooky Acer, pečlivě přikryté pěknou
dečkou, tady musí být hotovým jměním. Možná i proto nám majitel kouká
celou dobu připojení přes rameno a bedlivě nás kontroluje. V kavárně
evropského stylu si dáváme čoko zákusek a čaj a pak se pomalu vracíme
zpět do Bragy. Jak v Manangu, tak i později cestou zpět, potkáváme staré
známé z uplynulých dní. Naposledy vidíme i belgický pár, který se
kvůli neustupujícím bolestem hlavy vrací o pár výškových metrů
zpět.
Odpoledne se už jen sluníme na jižní terase hotelu, sušíme vyprané
oblečení a snažíme se od manažera hotelu vyzvědět co nejvíce informací
o obávaném přechodu sedla Thorong-La. Během večeře jako obvykle
vypadává proud a tak na řadu přicházejí svíčky a čelovky. Řidší
vzduch má jediný, zato silný efekt – nedaří se nám usnout, spánek
nebude stát za moc.
10. den
Brzy ráno se po vydatné snídani loučíme se sympatickým majitelem
hotelu. Slibuje, že se za nás pomodlí a my vyrážíme vstříc dalším
výšinám. Jsme si vědomi možných problémů, tak úzkostlivě dodržujeme
5–6 litrů tekutin denně a stoupáme sice trvale a s malými přestávkami,
ale hodně pomalu. Cestou potkáváme hlavně skupinky Izraelců, kteří tu
národnostně naprosto vedou. Všichni však jdou bez bagáže, tak nás
nechávají většinou za sebou a pokračují dál. Není opravdu kam
spěchat.
V místě zvaném Gusang se stavíme na čaj a doplnění vody. Jako zjevení
tu působí obsluhující francouzská učitelka, která sem podle svých slov
jezdí na každou sezónu. Na Nepálu začala být do jisté míry závislá,
čemuž rozumím. Postupně dochází i skupina Izraelců a dvě indické
dámy, s kterými jsme se již dříve potkali. Důležité metry máme již
dnes nastoupané, tak jdeme pomalu a cesta je příjemná, jak jen může být
ve čtyřech tisících metrech. Na další zastávce potkáme
„profesionálního amerického cestovatele“, který s dlouhou holí a
šátkem přes hlavu připomíná Ježíše. Ptá se mě, jak se mají věci
v Czechoslovakia. Z mládí si pamatuje ruské tanky v pražských ulicích.
Ujišťujeme ho, že tanky už v ulicích nemáme.
Brzy po poledni jsme v Yak Khara (4018 m n. m.) a ubytováváme se
v růžové chatičce. Tekoucí voda tu už není, tak si jako zhýčkaní
Evropané objednáváme kbelík s teplou vodou. Večer sedíme s ostatními na
večeři, kde už je cítit mírná nervozita a expediční nálada. Sedí tu
Němci, Francouzi, Indky, Izraelci a pak my dva. Všichni řeší, jak jít
příští dny vysoko, jak rychle, kdo jak spí atd. Pro ostatní jsme spíše
za výstřední týpky, kteří se dobrovolně trmácejí s těžkými
batohy.
11. den
Měníme snídaňové návyky a na šestou ranní si objednáváme toasty
s džemem a konvici přeslazeného černého čaje. Jsme mírně překvapeni
cenou na účtence, ale s nadmořskou výškou stoupají úměrně i ceny.
Vyrážíme brzy jen za doprovodu nosiče některého z trekařů, který si
zatím ještě dopřává snídani. Nosič nám mezi zpěvem podává cenné
informace o aktuálních cenách jaků, nebezpečí rychlého výstupu bez
aklimatizace a úmrtí kolegů šerpů na jednotlivých úsecích cesty
v uplynulých letech. Šerpa english je prostá časů, členů a jiných
vymožeností moderní angličtiny a tak místním většinou dobře rozumíme.
Brzy se dostáváme na dlouhý visutý most před Lethar ve výšce 4200 m,
šerpa si za zpěvu nahodí batoh, zahlaholí nezbytný pozdrav „namasté!“
a utíká přes most do kopce za kamarády. Platila bych zlatem za jeho formu a
plíce.
V Letharu na chvíli stavíme, na řadu přichází iontový nápoj, hroznový
cukr a další vrstvy oblečení ze dna batohu. Šerpa se na nás zubí
v tričku, kraťasech a žabkách do bazénu, prostě pořád je čemu se
divit. Pomalu, ale neúnavně stoupáme k poslední čajovně na dnešní
cestě a obloha se za námi zlověstně zatahuje. Poprvé oblékáme i rukavice
a teplé čepice. Stoupáme po malých točitých stezkách, kde jsou cedule
Land slides upozorňují na padající kamení. Okolo poledne jsme už
v Thorung Phedi (4450 m) a konečně shazujeme batohy. Začíná mírně
mrholit, první déšť za poslední dva týdny. Jdeme na oběd a hlava se nám
motá jak na centrifuze. Většina příchozích vypadá podobně jako my,
výška a vyčerpání jsou z jejich tváří hodně patrné. Bramboračka a
litry čaje nám vracejí energii a půdu pod nohama. Rozhodujeme se tedy
ještě pro poslední aklimatizační výstup do High campu (4925 m n. m.), kde
přespává hodně trekařů, aby ušetřili výškové metry a energii. Cestou
nejdříve prší, pak už regulérně sněží, tak jsme rádi, když jsme
odpoledne nazpět. Večer bez přestání hustě prší a otázka zítřejšího
výstupu visí ve vzduchu. Nepálec šéfující restauraci, který se
s kytarou, kloboukem a brýlemi asi stylizuje do Johnyho Deepa, mě ujišťuje,
že počasí bude zítra lepší.
