Nejsem si jeho tvrzením jista, ale nemá cenu zůstávat. Místo nám
k srdci nepřirostlo a rádi bychom se po několika dnech konečně vyspali.
Vyrážíme za deště a mlhy vstříc našemu cíli, čeká nás tisíc
výškových metrů stoupání a následně 1600 výškových metrů ostrého
sestupu. Po snídani, sestávající z bramborové polévky, čokolády, mixu
ořechů a rozinek, litrů čaje a iontového nápoje vyrážíme vstříc High
campu. Po hodině se vynoří z mlhy, ale už opuštěný – jsme asi
poslední, kteří vyráželi až za denního světla. Bojujeme s únavou,
nevyspáním a řídnoucím vzduchem. Nohy tahám jako z medu, ale cesta zpět
nevede, na vrchol se musíme nějak vydrápat. Občas se z mlhy vynoří
několik falešných vrcholků, ale stále máme ještě minimálně hodinu dvě
před sebou. Pomalu předcházíme naše spolubydlící z Thorong Phedi, ale na
rozhovor už nestačí dech. Snažím se aplikovat osvědčený systém sto
kroků a pauza, ale s přibývající výškou se interval stále zkracuje,
nohy jsou jak z olova, batoh těžkne.
Před desátou se jako zázrakem roztáhne obloha a v dálce vidíme cíl
našeho snažení, malou čajovnu v sedle Thorong-La ověnčeném modlitebními
vlaječkami. Konečně! 5416 metrů nad mořem, nejvyšší bod, kterého jsem
kdy dosáhla. Odpočíváme, přidáváme další vrstvu oblečení,
v rychlosti jíme čokoládu a energetické tyčinky. Brzy ale promrzáme, tak
už jen přejeme „namasté bohové“ a upalujeme z kopce dolů. Začíná
opět pršet a my nekonečné hodiny úmorně klesáme do městečka Muktinath.
Jsme nesmírně rádi, že máme trekingové hole a dobré pohory, i když
naše kolena výrazně protestují.
Odpoledne již značně zdecimováni docházíme do mystického Muktinathu, pro
hinduisty i buddhisty nábožensky významného poutního místa. Ubytováváme
se v prvním hotelu na ráně – Bob Marley.
Po brzké večeři uleháme zničeni do spacáků a po delší době i velmi
tvrdě spíme.
13. den
Ráno si snídani objednáváme u manažera, na místní poměry dost
výstředního transvestity, a pak se jdeme podívat do komplexu chrámů
v Muktinathu. Cestou potkáváme i naše indické kamarádky, které podle
čerstvých teček na čele berou duchovní očistu evidentně důsledněji než
my. Procházíme všechna zákoutí komplexu, podarováváme svaté muže a
děkujeme střídavě všem bohům obou náboženství, že jsme zatím vše
zvládli bez větší úhony.
Cestou zpět se snažíme smlouvat a nakupujeme dary z místní produkce.
Pohodlně balíme a před polednem pomalu odcházíme z hotelu. Únava
z předešlých dnů je cítit hlavně v kolenou. Většina trekařů už
v Muktinathu pouť končí a přesouvají se pohodlně džípy do blízkého
Jomsonu, kde je letiště. Čas nás naštěstí netlačí, tak pomalu klesáme
po prašné silnici směrem k vesničce Kagbeni. Občas se zastavujeme, abychom
se ukryli před projíždějícím džípem, který nás zahalí mraky prachu.
Něco mi říká, že sušící se ručník na batohu opravdu nebyl tím
nejlepším řešením. Cesta je zdlouhavá a únavná, ale výhledy na široké
údolí a vesničky na okolních kopcích jsou impozantní. Jen se divím, že
se Pán prstenů nenatáčel tady.
Odpoledne už z kopce vidíme středověkou vesničku Kagbeni, zasazenou
v kamenitém údolí jako zelená oáza v poušti. Potkáváme starší paní,
která nás vede do svého hotelu Red house, kde vděčni zůstáváme. Máme
pokoj na střeše, kde se suší obilí a kukuřice, na jednu stranu je výhled
do oblasti Mustang, na druhé vede široké údolí do Jomsonu. Hotel obýváme
ještě s jedním postarším Američanem a jeho tibetským kamarádem. Když
Tibeťan vidí, jak kulháme ze schodů, směje se od ucha k uchu a nabízí
nám tygří mast. To je prý ten nejlepší lék na následky Thorong La,
tvrdí. A opravdu to funguje.
Večer se ještě procházíme po Kagbeni, prozkoumáváme starobylé spletité
uličky a kocháme se výhledem do úžasného údolí, dříve zakázané
oblasti Mustang.
14. den
Přes noc a ráno opět vydatně prší a místní mluví o monzunu, který
se vlivem klimatických změn neočekávaně navrátil. Mají tu smůlu, že
náš pan prezident se sem na přednášku nechystá, alespoň by jim
vysvětlil, jak hluboce se mýlí a že v tom se on vyzná nejlépe.
Ještě před odchodem z hotelu se nás majitel zeptal „do you want to see my
temple?“ a ukázal nám svůj soukromý chrám předělaný pravděpodobně
z obývacího pokoje. Když však viděl naše zablácené pohory a představil
si jejich obsah, dovnitř nás nepustil.
Okolo deváté hodiny déšť trochu ustává, tak vyrážíme směr Jomson.
Letenky máme sice až za tři dny, ale rádi bychom si změnili datum odletu.
Cestou potkáváme Američanku na koni, obklopenou četnou skupinou nosičů a
průvodců, něco jako potkat Maharádžu. I když je to do Jomsonu pouhé dvě
hodiny chůze po rovině, únava z posledních dní se kumuluje geometrickou
křivkou a jde se nám hodně ztěžka. Každý malý kopeček nám dělá
problémy, stejně tak deštěm ztěžklé batohy. Déšť napáchal svoje a tak
je dříve prašná cesta rozblácená a boří se v ní jak osobní vozidla,
tak džípy.
Před polednem jsme konečně v Jomsonu a měníme si datum odletu na
příští ráno v 7:00. Vypadá to, že máme vyhráno. Hledáme ubytování
mezi předraženými hotely, kde nabízejí i sprchu a tv na pokoji. Nakonec
bydlíme v hotelu, kde skoro nikdo neumí anglicky, ale zase máme výhled na
řídící věž místního letiště. Jomson nás absolutně nenadchnul a už
se těšíme, až odsud zmizíme. V pokoji sušíme, co se dá a jdeme brzy
spát. Usínáme s pocitem, že naše dobrodružství se chýlí
ke konci…
