Jednou z činností, která v posledních létech zaznamenala poměrně rychlý rozvoj, je horolezectví. Nebo jen sportovní lezení, bouldrování, lezení na umělých stěnách, v ledu či v mixech.Tyto sporty se otevřely širší veřejnosti a nabízejí možnost, jak aktivně trávit volný čas.

Ale o co že tu vlastně jde? Mezi lezci, kteří obětovali lezení i kus svého života, jde o filozofii, o pohled na svět, o lásku k přírodě, o lásku ke špičatým vrcholkům a strmým plotnám, převisům, komínům, spárám, struktuře skály, která je pokaždé jiná. Jde o radost z volnosti, o hledání toho správného pohybu, který vás vynese o kousek výš, na vrcholek, kde potom s nenahraditelným pocitem malého vítězství zapomenete na každodenní strasti. Pojďme se tedy nyní na následujících stránkách seznámit s trochou historie lezení a základním přehledem stylů, které se v tomto sportu objevují.

Základním kamenem pro vznik tohoto sportu byla touha lidí dostat se co nejvýš. Překonat sama sebe i zemskou přitažlivost. Dotknout se nebeské klenby nebo alespoň nadechnout řídký vzduch a potom pohladit svou duši pohledem dolů na miniaturní detaily země, někde hluboko pod nohama. Tak začaly první horolezecké výpravy zdolávat kopce všech různých velikostí a výšek. Šlo většinou o výstupy bez použití jakýchkoliv technických vymožeností a s minimem výbavy, neboli řečeno terminologií dnešní doby tzv. alpským stylem.

K zajištění svého postupu využívali lezci opravdu jen nejnutnější vybavení, které jim tou dobou bylo k dispozici, např. kované skoby a konopná lana. Za průlom v horolezectví považuje západní svět výstup průkopníků alpinismu pánů Balmeta a Paccarda na nejvyšší vrchol evropského kontinentu – Mont Blanc (4 807 m n. m.) již v roce 1786. Horolezecké pokusy o zdolání alpských vrcholů se poté začaly dramaticky množit a na konci 19. století již byla zdolána naprostá většina evropských velehor. Tato chvíle dala impuls svým rozsahem větším výpravám hlavně do dalekého Himálaje, které z dnešního pohledu nelze nazvat jinak než expedicemi. Mnohaměsíční útrapy účastníků byly tou dobou jen málokdy korunovány vysněným výstupem na jednu ze světových velehor. Za všechny je třeba zmínit snahy George Malloryho o zdolání nejvyšší hory světa Mount Everestu (8 850 m n. m.). Při svém posledním pokusu 8. 7. 1924 se společně vydali se svým kolegou Andrew Irwinem severovýchodním sedlem k vrcholu. Naposledy byli spatřeni ve výšce přes 8 300 m n. m. dalekohledem ze základního tábora, jak stoupají k vrcholu. Tělo Gerge Malloryho bylo objeveno přesně o 75 let později v roce 1999, přesto zůstane záhadou, zda tento legendární horolezec první poloviny 20. století před svou tragickou smrtí dokázal jako první člověk vystoupit na nejvyšší horu planety. Nepochybně prvním se pak stal Edmund Hillary v roce 1953. Horolezectví se po tomto úspěchu novozélandského včelaře Hillaryho stávalo rok od roku populárnějším a obtížnost výstupů se zvyšovala. Sportovní lezení se tudíž stalo základní přípravou všech, kdo se chystali na jakoukoliv výpravu do světových velehor.

Pojďme se nyní ale podívat na vše ještě jednou od začátku. Vývoj lezecké osobnosti prochází několika úrovněmi, při kterých postupně získává zkušenosti a jistotu pohybu v dosud nepoznaném prostředí. Projděme si nyní jednotlivé fáze, které jsou ve své podstatě definicí jednotlivých lezeckých disciplín. Je třeba podotknout, že většina zkušených lezců si zažije a zkusí opravdu vše. První kroky vás povedou v dnešní době téměř vždy na boulderovou stěnu…

BOULDERING

Pojem „bouldering“ pochází z anglického boulder – balvan. Původně se tedy jednalo o lezení po kamenech. V současné době je bouldering lezeckou disciplínou, ve které se lezec snaží přelézt velmi obtížné lezecké kroky nízko nad zemí bez jištění ať už venku v přírodě, nebo na umělých stěnách tak dobře dostupných v každém větším městě.

Jak již bylo zmíněno, bouldering se dá provádět jak venku na menších skalkách nebo kamenech, nebo na uměle vytvořených stěnkách, které bývají vysoké do 5 metrů a jsou pod nimi měkké matrace jako doskočiště. Bouldrování je asi nejvíce přístupná lezecká disciplína všem, kdo o tento sport projeví zájem, jelikož k němu opravdu není potřeba mnoho drahého speciálního vybavení. Stačí lezečky, magnézium, pohodlné oblečení, trocha nadšení a můžete vyrazit. Bouldering se dá provozovat bez dalších osob, ale bouldrování se skupinou přátel má řadu výhod. Frekvence střídání jednotlivých pokusů je poměrně vysoká a můžete si navzájem všímat, jakým způsobem vaši kolegové a kamarádi řeší daný lezecký problém. Proto se většinou i zde scházejí partičky lezců, kteří se vzájemně „hecují“, a lezení tak dostává další rozměr a bývá často sportovně společenskou událostí.

Bouldrování, tak jako i ostatní lezení, přináší především radost z pohybu. Při boulderingu si lezec dovolí mnohem těžší kroky a všemi možnými způsoby trénuje a rozvíjí svou kreativitu, sílu, rovnováhu, ale i schopnost občas překonat sebe sama. Bouldering je trochu jako tanec, je o poznání svého těla, schopnosti naučit se rovnováze i orientaci v prostoru, ale i o celkovém posílení a zpevnění. Cílem boulderingu je přelézt co nejobtížnější problém nebo jen tak jít kolem kamene a zkusit na něj vylézt. Při bouldrování můžete zkoušet i věci, které byste si při lezení cest dovolit nemohli. Můžete lézt rovně, nahoru, dolů, stranou, každý pohyb je variantou problému. Je to také trénink pro lezení ploten, převisů nebo spár. Pro venkovní bouldrování potřebujete ideálně tzv. bouldermatku. Jde o menší skládací matraci o různé výšce, pomocí které je možné vytvořit také takové menší doskočiště a zamezit tak vymknutým kotníkům a odraženým patám.

Pokud vás bouldering nadchl a nechcete zůstat pouze u něj, budete věnovat svou další snahu nikoliv pouze rozvoji svých lezeckých technik a fyzických schopností, ale v další fázi se naučíte zvládnout základy bezpečného pohybu ve výšce. Jištění, slaňování, znalost uzlů a vaší lezecké výbavy se pak stane samozřejmostí. K tomu je ideální návštěva umělých lezeckých stěn – indoor climbing.

INDOOR CLIMBING

Lezení na umělých stěnách zaznamenává poměrně velký rozmach. Důkazem je rapidní nárůst umělých lezeckých stěn téměř v každém větším městě v republice, o Evropě ani nemluvě. Původně začaly stěny vznikat hlavně pro potřeby závodění a zimní přípravy lezců. Dnes každá větší lezecká stěna nabízí nejen možnost půjčení si základního lezeckého vybavení – magnézia, lezeček, sedáku, karabiny, jistícího prostředku a lana, ale hlavně možnost přihlásit se do organizovaných kurzů, vedených zkušenými instruktory, které jsou nezbytné pro zvládnutí základních metodik práce s technickými prostředky, které jsou důležité pro bezpečnost a jistotu při těchto druzích sportů. Nutno dodat, že nejde pouze o vaši bezpečnost, ale i o naprostou jistotu při jištění vašeho lezeckého partnera nebo kamaráda.

Lezení na umělých stěnách přináší zároveň dosud nepoznaný pocit z pohybu ve výšce – nejvyšší kryté stěny v ČR jsou cca 15 m vysoké a u umělých stěn vytvořených pod širým nebem se setkáváme s výškou** až 25 m**, což značně převyšuje možnosti odskoků do měkkých žíněnek, jako je tomu u boulderingu, a výše zmíněná jistota při práci s jistícími prostředky se musí stát samozřejmostí.

Lezení na umělých stěnách je parádní zábavou pro zimní dny a večery všedního dne, ale když je před vámi prosluněný jarní víkend, byla by škoda strávit ho zavřený v přítmí krytých lezeckých stěn nebo boulderovek.

OUTDOOR CLIMBING

Lezení venku po skalkách a skálách je tou hlavní odměnou za nepodceněný trénink na umělých stěnách. Naučili jste se všem technickým základům a nezbývá nežli zabalit batůžek a vyrazit vstříc těm sluncem zalitým skalkám. Lezení pod širým nebem je pro všechny lezce vlastně tou hlavní motivací. Přírodní skály, věže, masívy, stolové hory se nalézají opravdu po celém světě, a tak se lezení stává i cestovatelskou vášní po různých lokalitách na světě.

I při lezení venku se setkáme z mnoha různými styly a je tedy dobré se o některých z nich alespoň zmínit. V zásadě můžeme lezení venku rozdělit na technické – aid climbing a volné – free climbing.

AID CLIMBING

Tento způsob lezení využívá různého technického vybavení k postupu jako chytů nebo stupů. Používají se různé žebříčky a smyce, která se upevňují do fixních bodů ve skále. Tento způsob nejvíce slouží při postupu vzhůru především při lezení v horách.

FREE CLIMBING

Mezi lezci nejvíce uznávané a mající jistou sportovní hodnotu je lezení pouze po přírodních chytech a stupech, s využitím výbavy pouze pro zajištění bezpečnosti. Lezec využívá jen svých vlastních schopností a sil ke zdolání vertikálních linií. Je nyní nejvíce oblíbenou disciplínou.

Volné lezení se postupně rozdělilo do různých podstylů v závislosti na úrovni jištění. Podle způsobu jištění můžeme rozdělit lezení na cesty tradiční, ve kterých si lezec nese veškerý materiál s sebou a postupně si „svou cestu“ zajišťuje, a na skále tedy většinou nejsou skoro žádné pevné jistící body. Výhoda tohoto způsobu postupu je především v tom, že si lezci mohou vybrat jakoukoliv nezajištěnou skálu a tu zdolat s pocitem, že právě tady před nimi nikdo nebyl. Snad kromě skalního plcha, který to tu před nimi prolezl již nesčetněkrát.

Druhou možností jsou cesty sportovní, které jsou napevno zajištěny pevnými body upevněnými přímo ve skále. Jistící borháky, nýty či kruhy od sebe bývají vzdálené zhruba od 1,5 metru až třeba po metrů dvacet. Záleží na oblasti, materiálu skály i lezci, který cestu vytvářel. Tyto cesty jsou potom sepsány v lezeckých průvodcích i s obtížnostmi. Bez průvodce je často velmi obtížné se trefit do své lezecké úrovně, jelikož výběr od pohledu vás někdy může pěkně potrápit.

Už jste vyzkoušeli od boulderingu přes lezení s lanem na stěně i venku úplně všechno? Nabídka lezeckých možností ale rozhodně nekončí. Od sportovních cest se můžete posunout k vícedélkám nebo free sólům.

VÍCEDÉLKOVÉ CESTY

Jak už název napovídá, jedná se vysoké stěny, kde vám nestačí pouze jedna délka lana mezi spolulezci, jako je tomu u jednodélkových cest. Tyto stěny mívají od zhruba 80 metrů až po 1 kilometr. Prvolezec leze na délku lana ke štandu, kde ze zajistí a potom k sobě „dobere“ svého parťáka. Ten pokračuje dále a tímto systémem se lezci dostanou až na vrchol. Technická znalost jištění a zásady bezpečnosti jsou u tohoto druhu postupu více než nutné.

FREE SOLOING

Dalším stylem spadajícím do volného lezení je tzv. free soloing. Jedná se vlastně o lezení v jeho nejčistší formě, bez použití jistících pomůcek, sedáků či lan. Přestože nám solo lezení může přinést ty nejsilnější zážitky i adrenalin, je bezpochyby velice riskantní. Lezec musí velice dobře znát své schopnosti i obtížnost cesty, aby co nejvíce snížil riziko pádu. Bezpochyby je to nejvíce adrenalinem nabité odvětví, kde každý neuvážený krok, přecenění svých sil, o utržených chytech ani nemluvě, mohou stát lezce i život.

O trochu méně nebezpečné je „deep water soloing“ a jak již název napovídá, jde o lezení na skalách a v převisech nad hladinou moře. Pády jsou o trochu měkčí než na tvrdou zem, i když lezení s pády do vody s sebou nesou jinou komplikaci, a to, že po pádu se obtížnost cesty poněkud ztíží. Minimálně o mokré lezečky.

LEZENÍ V LEDU A DRYTOOLING

V dnešní době se lezení v ledu začíná otevírat širší veřejnosti a i díky technickému vývoji se stalo velmi vyhledávaným zimním sportem. A to i přesto, že patří k jedné z nejobtížnějších lezeckých disciplín. S řešením, jak překonávat strmé srázy ledu, přišli skotští horolezci. Při tomto lezení se používají upravené zbraně, což jsou vlastně jen agresivnější cepíny, lehčí mačky, dále je samozřejmostí sedací úvazek, lano, helma a v neposlední řadě dobrá kondice, nadšení a síla. Lezení po zmrzlé vodě, zmrzlých vodopádech a v mixovém (tj. kombinace holé skály a ledu) terénu je velmi náročné, ale jako i u ostatních lezeckých disciplín je pocit, když překonáte tenký kolmý led, nenahraditelný. Princip mixového lezení je stejný jako při lezení v ledu s tím rozdílem, že se při něm nevyhledávají pouze ledy, ale i terény zčásti pokryté ledem a zčásti bez ledu, tvořené pouze holou skálou.

Dalším odvětvím, které začíná být mezi lezci populární, je drytooling. Jde o mladou lezeckou disciplínu, při které jde vlastně o mixové lezení s použitím zbraní, tedy maček a cepínů, na umělé lezecké stěně. Dřevěné chyty a stupy simulují led a skálu. Lezecké zbraně jsou upraveny, cepíny nemají lopatky ani poutka.


Neklamným znamením touhy po lezení u lezců, kteří si v zimě povídají o zaslíbených skalkách ve Francii, je „svrbění“ prstů. Pocit, že byste ihned chtěli pohladit chladivou skálu a po pár pohybech zapomenout na všechno kolem sebe. Co k tomu ale všechno budeme potřebovat?

VYBAVENÍ

Rozhodli jste se tedy vyrazit na stěnu a vůbec nevíte, co si vzít s sebou?
Je to jednoduché. Základem je pohodlné oblečení. Volnější či elastické kalhoty, které nebrání pohybu, ideálně s délkou pod kolena, tílko nebo tričko, ve kterém se budete cítit dobře. Na lezení je také nutné odložit všechny prstýnky, aby nedošlo k nepříjemnému úrazu, a v neposlední řadě je dobré si nezapomenout ostříhat nehty. Při lezení s lanem je lepší nemít rozpuštěné dlouhé vlasy, jelikož takový pramen zamotaný do jistící pomůcky není zrovna příjemný zážitek.

Z technického vybavení budeme potřebovat na bouldering pouze lezečky a magnézium, venku popřípadě bouldermatku. Při lezení s lanem nesmíme zapomenout na sedák, lano, jistící pomůcky, a půjdeme-li ven, hodí se navíc expresky, popřípadě nějaká ta smyce a v mnoha případech i helma především proti padajícím kamenům.

Tak sbalte svačinu, foťák, oblečení a vybavení a po chvíli se nechte unášet tancem na vrcholku útesu, když jste právě prostoupili jeho kolmou a na první pohled nelezitelnou stěnou.

SLOVNÍČEK POJMŮ

BOČÁK – CHYT, KTERÝ SE DRŽÍ Z BOKU
BOULDER – KRÁTKÁ OZNAČENÁ CESTA NA SKÁLE I STĚNĚ, LEZE SE BEZ JIŠTĚNÍ
BOULDERMATKA – ŽÍNĚNKA URČENÁ SPECIÁLNĚ PRO BOULDERING
BOULDROVKA – HOROLEZECKÁ STĚNA, KDE SE LEZE BEZ JIŠTĚNÍ A POUZE DO MALÉ VÝŠKY, PÁD ZACHYCUJÍ ŽÍNĚNKY
CHYT – PŘÍRODNÍ NEBO UMĚLE VYTVOŘENÝ ÚCHYT
EXPRESKA – DVĚ KARABINY SPOJENÉ POPRUHEM, SLOUŽÍ JAKO SPOJENÍ MEZI PEVNÍM JISTÍCÍM BODEM NA SKÁLE A LEZCOVÝM LANEM
FIX – STATICKÉ UDRŽENÍ POLOHY VE SHYBU
FRIEND – SPECIÁLNÍ POMŮCKA K DOJIŠŤOVÁNÍ LEZECKÝCH CEST
GRI-GRI – POMŮCKA URČENÁ NA JIŠTĚNÍ
JEDNOPRDA – CHYT NA JEDEN PRST
KŘÍŽ – POSTUP PŘI LEZENÍ S PŘEKŘÍŽENÍM RUKOU
LIŠTA – CHYT PRO 1–2 ČLÁNKY PRSTŮ
MADLO – VELIKÝ CHYT
MAGLAJS, MÁGO – MAGNÉZIUM, SLOUŽÍ K VYSUŠOVÁNÍ RUKOU
MORÁL – NEUCHOPITELNÝ TERMÍN POPISUJÍCÍ DOSTATEK ČI NEDOSTATEK ODVAHY PRO POSTUP VZHŮRU. VÝRAZNĚ SE ZVYŠUJE PŘI ŠPATNĚ ZAJIŠTĚNÝCH CESTÁCH.
OSMA – V ČECHÁCH DLOUHOU DOBU NEJVÍCE POUŽÍVANÁ JISTÍCÍ POMŮCKA, DNES SLOUŽÍ SPÍŠE KE SLANĚNÍ
SEDÁK – SEDACÍ ÚVAZEK
SLAŇÁK – VĚTŠINOU POSLEDNÍ JIŠTĚNÍ V CESTĚ, NEBO SAMOSTATNÝ KRUH, URČENÝ PRO SLAŇOVÁNÍ
SPOĎÁK – CHYT, KTERÝ SE DRŽÍ ZESPODU
STUP – MENŠÍ „CHYT“ URČENÝ SPÍŠE PRO NOHY
ŠTAND – POSTUPOVÉ MÍSTO VE VÍCEDÉLKOVÉ CESTĚ, VĚTŠINOU ZAJIŠTĚNO NĚKOLIKA PROPOJENÝMI FIXNÍMI BODY VE SKÁLE
TOP – OZNAČENÍ KONCE CESTY (PŘI ZÁVODECH SE OBVYKLE DRŽÍ OBĚMA RUKAMA PO DOBU 3 VTEŘIN)