Radůza

ZNAMENÍ: RYBY, V ČÍNSKÉM HOROSKOPU BUVOL
OBLÍBENÉ MÍSTO: PÍSKOVÝ VRCH – LUŽICKÉ HORY
OBLÍBENÁ OSOBNOST: BOŽENA NĚMCOVÁ
ŽIVOTNÍ KRÉDO: TO PŘEKONÁM

Vaše kariéra zpěvačky velmi úzce připomíná cestu vrcholové sportovkyně. Žádné otálení. Představení v Lucerně, předskokanka hvězd jako např. Suzanne Vega, Mikea Oldfielda, samostatná alba atd. Jaké byly vaše pocity a jak na tuto dobu vzpomínáte?

S hraním jsem začínala ještě jako patnáctiletá holka na ulici. Nejdřív jsme hráli s kamarádama trampské písničky a potom, někdy kolem osmnácti, jsem se svým tehdejším chlapcem hrála blues. Když naše láska skončila, začala jsem hrát sama a také jsem si začala psát svoje písničky. Jednoho dne mě na té ulici našla Zuzana Navarová a značně špinavou a zpupně se tvářící mě dovlekla do Městské knihovny, kde zrovna hráli s Nerezem. Já jim zazpívala v šatně a oni mě vzali na koncert, který právě pořádali v Lucerně. Pak jsem s nimi několik sezón jezdila jako předskokanka. Zuzana mě pak dokopala i na konzervatoř a po celou dobu našeho přátelství mě slovy dost nevybíravými učila a vedla. Nejčastěji vzpomínám na její výrok: „Ty neumíš napsat text, ani melodii, ani harmonii, blbě intonuješ a seš nerytmická!!!“ Tuhle větu vždycky slyším, když mě někdo chválí.
Co se týká toho předskakování před Suzanne Vega a Oldfieldem, na to žádné zvláštní vzpomínky nemám. Já netrpím strachem z autorit ani z celebrit, pro mě bylo daleko těžší vylézt poprvé sama na ulici a začít hrát.

V médiích jste někdy označována za rebelující dámu české hudby, cítíte se tak?

Ne, necítím. Já se proti ničemu nestavím, alespoň nemám ten pocit. Myslím si, že změna není možná seshora, ale že každý člověk musí začít u sebe. Tak se snažím být k sobě poctivá a snažím se vychovat se.

Texty vašich písní vybočují, nabádají k zamyšlení a specifickým životním rozvahám. Kde čerpáte náměty?

Všechny písničky jsou o mém životě.

Svého času jste nechtěla prozradit nic ze svého soukromí. Tajila jste jméno otce svých dětí. Jak je tomu dnes, jak moc necháte nahlédnout veřejnost do svého soukromí?

Jméno otce mých dětí nikomu nic neřekne, on není celebrita a ani není z Čech, jména mých dětí na veřejnost už pronikla, takže nemá smysl je dál tajit. Mám syna Atillu – dva a půl roku – a dceru Asenu – jeden rok (právě se jí vnutila do náručí).
Teď zrovna dokončuji novou desku, bude se jmenovat „Miluju vás“ a je to deska, která se týká hodně mojí rodiny a toho, co jsme za poslední dva roky prožili. Dříve se trable týkaly jen mě, ale do těch posledních velmi těžkých zkoušek byla, bohužel, vtažena i moje rodina. A protože jsem všechno přežila hlavně díky ní, musela jsem na album dát soukromé fotky, protože to album je tolik osobní, že jakýkoli jiný obal by byl falešný.

Jak vůbec zvládáte roli maminky dvou dětí, máte představu o tom, co by měly vaše ratolesti v životě dělat a kam směřovat, případně chcete mít například známé umělce nebo úspěšné sportovce?

Moje ratolesti měly představu o tom, jaké budou, už v mém těle. Věděla jsem přesně, jaký budou mít charakter, a skutečně jsou obě takové, jaké jsem si myslela, že budou. Samozřejmě jsou muzikální a já jim umožňuji, aby se ve svých zálibách projevily, ale nemůžu jim řídit život a nutit je do něčeho, v čem by byly nešťastné. Spíš se těším z toho, jaké jsou, z toho, jak jsou rozdílní, a z toho, v čem jsou jiní než my, jejich rodiče. Je to obohacující. Hlavně si přeju, aby byly zdravé, šťastné a aby mě přežily.
Zvládat roli „dvojmatky“ – jak tomu v žertu říkám – musí spousta žen, takže se v tomto ohledu nepovažuji za nic výjimečného. Naopak si myslím, že to mám usnadněné v tom, že mohu být s dětmi doma a přitom pracovat (obvykle když sedím u piána, tak jeden sedí na stoličce a mydlí do něj se mnou a ten druhý mi brečí u kolen, že chce taky) a že večer mohou jet na koncert se mnou, takže není problém ani s kojením, a navíc si to oba dost užívají.

Jste pověstná svou touhou po svobodě a tím, že přesně víte, co od života chcete, např. název písně… Půjdu, kam chci vše potvrzuje. Promítá se tento přístup i při sportu?

Asi se to promítá úplně do všeho. Do práce, do vztahů, do výchovy, a tím pádem i do toho, co dělám, když mám nějaký volný čas. Teď se mi to už dlouho nepoštěstilo, ale dříve jsem si ráno dala do batohu svačinu, popadla jsem psa a spacák a vydala se nazdařbůh kamkoli. Kde se mi zachtělo, tam jsem přespala, a druhý den dál. Bylo to moc fajn. Teď je to cestování logisticky náročnější, ale i tak jsme v létě kočovali s oběma dětmi Balkánem a Řeckem do Turecka, a než začaly přívalové deště, dokonce jsme spali i pod stanem. Synek na to vzpomíná ještě teď a pořád se ptá, kdy zas někam pojedeme. Taky je to teď komplikovanější v tom, že mi v druhém těhotenství diagnostikovali celiakii, takže musím do konce života dodržovat bezlepkovou dietu, která je strašně přísná, a nesmím ji nikdy porušit. Což znamená, že s sebou musím mít zásoby bezlepkového chleba (do Turecka jsem vezla na měsíc 30 kusů a byl to celý kufr!), takže vydat se na delší dobu kamkoliv s batohem znamená pro mě problém, protože lepek se přidává prakticky do všeho (třeba i do rajčatového protlaku a zálivek na salát), a vysvětlit v srdci Makedonie, že nemůžu opravdu ani drobeček pšeničné mouky, bývá někdy problém.

Jakou roli ve vašem životě hraje sport? Díky dokumentu Olgy Špátové, kde se oddáváte bikování či turistice, některé z nás možná získaly mylný pocit. Jak to tedy opravdu je?

Sport je pro mě uvolnění a odpoutání se od starostí a stresu. Teď jsem ve sportování značně polevila a hodně mi to chybí. Ale už jsem se dostala i na běžky i na koně a v létě se těším, až budu s holčičkou v krosně na zádech zdolávat svoje oblíbené vršky Lužických hor. Chlapečka, bohužel, budu muset nechat v péči tatínka, ten totiž přírodu nesnáší od narození. Když jdeme ven, tak se vždycky ptá: „A nejdeme do lesa, že ne?“ Jednou mi dokonce udělal strašlivou scénu, takže z výletu nebylo nic. On má nejradši fotbal a kavárny.

Máte oblíbenou sportovní aktivitu?

Projíždět se na Jasněnce Lužickými horami.