1. den
Všechno má v životě začátek i konec. Jinak tomu nebylo ani při
našem putování. To se začalo po non-stop noční jízdě přes Rakousko, kdy
jsme procitli v časných ranních hodinách na parkovišti v Rudné dolině
(1 347 m), která se skrývá v hlubině Triglavského národního parku.
Odtud po lehkých nápravách na těle i duši jsme už s plnou polní
vyrazili k výšinám. Vrchol Viševník (2 050 m) pro nás bude prvním
místem odpočinku. Je snadné si spočítat, že na „dobrý den“ nás
čeká převýšení 700 metrů. Naštěstí počasí bylo na přivítanou
více než pohostinné a krajina nám začala poodkrývat svoje přírodní
krásy. Stačily dvě hodiny a usedli jsme na vrcholu, zatím ještě do mechu a
trávy. Šťastně na sebe s přítelem (který mi byl velkou pomocí a oporou
po celý čas výpravy) pomrkáváme a hledíme už na svět z ptačí
perspektivy. Místo začátku cesty se nám zdálo být až proklatě daleko.
Euforické emoce se dostavují, první vrchol pod našimi nohami. Chceme víc a
dál. Proto se vypravujeme směrem k Vodníkovu Domu (1 817 m), setkáváme se
s ním za další 3 hodiny.
Po cestě se z “ beskydské pohovky” stává něco úplně jiného. Julské
Alpy nám už ukazují svoji novou tvář. Bílá barva skal dominuje tomuto
světu. Ostřejší sestupy, řetězy, kámen, suť, díky za ferratové
rukavice! Slunce stále pálilo nad hlavami. Krém UV 50 a láhev vody stále
v pohotovostní poloze. Po cestě jsem si zdatně zdokonalila pozdrav
místních. Dobar dan (slovinsky dobrý den) všude kam se podívám.
Zjišťuji, že toto místo je velice populární, ale nedivím se tomu.
Panorama byly čím dál více úchvatnější. Nesmím se ale ztrácet
v myšlenkách, na místní značení si totiž stále ještě zvykáme.
Červená čára na skále, po pár kilometrech rozcestník, to je prosím vše.
Ještě, že není mlha, pochvalujeme si, a zdárně se dostáváme
k Vodníkovu domu. Tělo si žádá odpočinek, na rady zkušených ignorujeme
s lehkým pocitem rizika nápisy „nepitna voda“ a tankujeme do lahví a do
sebe co se dá. Je třeba dodat, že „pitnou“ vodu zde jenom koupíte a to
za 4 eura/litr. Cena je dána nedostupností místa a chápu, že doprava
zásob vrtulníkem je luxus, který je třeba finančně dotovat.
Potom co i chutný posilek zmizí v břiše, rozhlížím se kolem sebe a
nejednou ho vidím – Triglav (2 864 m). Pán těchto krajů. Vrchol naší
cesty. Své pojmenování získal podle starodávného slovanského božstva,
jehož tři hlavy zastupovaly v lidové mytologii nebe, zemi a podzemní
říši. Majestátně se tyčí do výšin. Cítím z toho obrovského masivu
skály respekt. Zítra mě čeká, budu tam… Zase fantazíruji. Stop –
není na to čas, jdeme dál.
Během cesty přes Srenjský převal začínám cítit velkou únavu v nohách.
Tělo začíná nepříjemně škemrat o odpočinek. Snažím se ho méně a
občas více úspěšně zaměstnávat pohledem do hluboké, ledovcem
modelované, doliny Krma. Přes ni se dostáváme do finálního bodu pro
dnešní den – k chatě Planika pod Triglavem (2 401 m). Konečně jsme tu.
Batoh padá ze zad. Štěstí a euforie se opět dostavuje. Triglav už je
blízko, je přímo před námi. Nelitujeme 10 euro a teplý guláš mizí
v břiše. Po ubytování vycházíme ven. Čepice, bundy to vše už je na
místě. Slunce posledními paprsky světla obkresluje ostré rysy
majestátných vrcholků… Jsme tu na střeše světa a na konci prvního
dne…
2. den
V 5 ráno už sedíme venku před chatou. Dva nadšenci co čekají na
východ slunce. Noc stejně za moc nestála, malá místnost a 40 lidí,
člověk zjišťuje, že toho vlastně k životu moc nepotřebuje. Jen se
dobře vyspat. V devět hodin na sebe bereme lezecké úvazky, do sedáku
zapínáme ferratové sety. Cesta nahoru nemá verzi pro turisty. Ferratová
cesta dosahuje stupně obtížnosti C. Triglav už je blízko, bleskne mi znovu
hlavou. Po krátkém pochodu pokládám ruce na jeho kamenné křivky. Expozice,
skoby, ocelová lana, cvakáni karabin, občas padající kámen. Adrenalin
stoupá, ani nevnímám kolmý tvar obří skalnaté stěny. Jsem v sedmém
nebi mezi mraky. Turisticky lákavé místo opět navyšuje počet svých
hostů, dáváme přednost těm, co mají svůj moment za sebou a scházejí
pomalu dolů. My jdeme stále nahoru. 2 hodiny/1,5 l vody/2 864 m/hodně sil
a endorfiny krmí naše hlavy. Jsme nahoře. Vítězně se poplácáváme,
fotografujeme a živě diskutujeme. Fantazie se stala skutečností.
Překonávám sama sebe.
Cesta dolů je zaplánována přes Malý Triglav (2 725 m). Jedná se
o zajištěnou hřebenovku o šířce okolo 1,5 m. Sestup je dost ostrý a je
třeba hlídat uváženost kroků. Často nás o tom přesvědčují pamětní
desky hrdinů každého věku, co dali tomuto místu svůj život. V duchu
cítím soustrast. Po celkových 4 hodinách se vracíme na dům Planika, kde
máme svoje batohy. Oběd a k tomu ještě jednou dojmy. Vycházíme soutěskou
pod nedávno pokonanými vrcholy k místu zvaném Triglavský Dům na
Kredarici, který nám poskytne střechu nad hlavou pro tuto noc. Večer se
konalo překvapení v podobě kina pod otevřeným nebem. Když k tomu
přičteme jasnou noc a Alpy zahalené do tmy, neznám lepší atmosféru pro
konec tohoto dne.
3. den
Říká se třetí den, rovná se kritický den a něco na tom bude. Už
žádní nadšenci, vstáváme v sedm. Dnešní noc byla co do odpočinku
přínosnější. Také využíváme po dvou dnech místa s tekoucí vodou.
Naše tělesné schránky to oceňují. Přepakování se a potom snídaně.
Závěrečný den naší cesty je tu. Míříme k domu Valentina Staniča
(2 332 m). Neminula ani hodinka, docházíme k chatě a stojí před námi
rozhodnutí, zda ještě naposledy vyzkoušet dovednost a odpornost proti
nevídaným výškám. Padlo konečné ANO. Nastrojeni na ferratový výstup se
přibližujeme k hoře Rjavina (2 530 m). Cestou sestupujeme zhruba
450 výškových metrů kotlinou Pekel, ohraničenou krásně vrstevnatými
vápencovými stěnami, takže výstup si vychutnáme řečeno pěkně od
podlahy. Co do obtížnosti ferratová cesta je ohodnocena stupněm D. Musím
podotknout, že zaslouženě. Exponovaných míst je tu mnohem více než
ukázal Triglav. Nejednou znovu posuneme svoje možnosti za nové hranice. Pobyt
na vrcholku jsme si po náročném výstupu užili a znovu jsme se pokochali
výhledy na okolní hory. Vzhledem k narůstající oblačnosti jsme se
bohužel celkem brzy vydali zpátky. Sestupovali jsme tentokrát druhou cestou,
procházejíc celým hřebenem Rjaviny. Než jsme došli na chatu, počasí,
které bylo po celé dva dny více než štědré co se do slunečních paprsků
týká, se definitivně pokazilo. Poslední rychlý posilek a cesta dolů do
doliny. Do odjezdu autobusu zbývají cca 4 hodiny.
Před námi je sestup o převýšení zhruba 1300 m. Zanedlouho co jsme se
vydali na cestu, přicházejí první výhružně vypadající mraky. Než by
člověk dokončil myšlenku, přišel prudký déšť, který velice ztížil
strmý sestup. Na kamenech to bylo docela nepříjemné. Když jsme došli
k zajištěným úsekům, kde jsme museli k sestupu použít železné lana,
už to bylo vysloveně s prominutím „o držku“. Lana dost klouzala a
dlouhá pláštěnka tady opravdu nebyla výhodou. Naštěstí déšť asi po
hodině ustal. Ale jak už to bývá, pokus o rychlý sestup a ranní
náročných výstup si vybrali na těle svoji daň v nejméně vhodnou
chvíli. Zdravím svalové křeče. Stálo mě to hodně sil, ale s chůzí
stvoření zvoníka od Matky Boží a se zpožděním po 5 hodinách vítáme
náš autobus. Suché věci a teplo způsobují, že úplně vypínám a
vzpamatovávám se z posledních náročných hodin. Autobus nastartuje a
vyrážíme k jezeru Bled na osvěžující koupačku či lahodnou večeři.
Hlad ale rozhoduje za nás, takže kroky nás zavedou k malebné restauraci.
Špagety po 3 dnech jsou luxus. Triglav je daleko za námi, ale pořád jako
bychom cítili jeho přítomnost. Jsem špinavá, unavená, ale chci
zpátky…
