Jakpak probíhal Tvůj první pokus?
Tak ten byl v roce 2008 a bylo to na lezeckým výletu. Byl to první a jediný pokus na následující dva roky, protože jsem to zkoušela celej den a vůbec mi to nešlo. Takže jsem usoudila, že vůbec nemám v těle balanc a další dva roky jsem se tomu vyhýbala.

Tak co Tě vedlo k tomu se na lajnu vrátit?
No protože jsem se zamilovala do jednoho kluka, který dělal lajny, a bylo mi jasný, že jinak než na slackline ho nemůžu potkávat. Ne že bych ho chtěla ohromovat svýma slackline schopnostma, ale prostě to byla nutnost, abychom se potkávali.

A vyšlo to?
Jó.

A trvá to?
Jó.

Když je člověk pilný a vydrží u toho, naučí se to i úplné sportovní kopyto, nebo je potřeba k tomu mít nějaké vlohy?
Je to tak, že se slackline je to úplně stejný jako s jakýmkoli jiným sportem, takže třeba na lyžích se taky naučí úplně každý. Záleží na tom, jestli chci jezdit v Čechách na nějaký modrý sjezdovce, nebo jestli chci jezdit obří slalom. Myslím si, že na takový základní úrovni je toho schopen se naučit prakticky každý, pokud nemá nějaké zdravotní omezení, že třeba nemůže padat, nebo to pro něj může být z nějakého důvodu nebezpečný. Třeba na páteř, kolena, kotníky. Jinak opravdu každý se to může naučit. Měla jsem dokonce workshop s neslyšícími dětmi a některý z nich mají špatnou rovnováhu, protože sluch souvisí s rovnováhou. A ty děti, které měly horší rovnováhu, byly schopný na tom dělat pokroky.

Dočetla jsem se, že jsi po měsíci přešla dvanáct metrů a pak jsi zkusila highline? Není to trochu brzo? Psala jsi, že i přes strach a pád to byl pro Tebe pozitivní zážitek.
Probíhalo to tak, že jsem se docela rychle skámošila s tím Kwjetem, kterýho jsem jako balila a on v té době byl asi nejlepší český slackliner. Přijeli sem za ním americký kamarádi, který byli taky super slacklineři a všichni se společně bavili o highline a o tom, co jim to přináší. Až jsem si říkala, že jestli je to tak zajímavý, tak já to prostě chci vyzkoušet. A týden na to jsme jeli na festival, kde byla napnutá highline. Kratičká. Byla asi jenom osm nebo deset metrů dlouhá a ani nebyla zas tak vysoko, třeba nějakých taky osm, deset metrů a já jsem ani neuměla v té době na ní nastoupit. A tak jsem celý den předtím trénovala nástup, jak to udělat ve vzduchu. A pak od rána mi z toho bylo špatně, že jdu takhle do výšky to zkoušet, ale protože jsem věděla, že mám přejít jen tak málo, tak jsem věděla, že to nepřejdu, prostě nemám šanci to přejít. A věděla jsem, že to skončí tím, že spadnu. Takže jsem na to byla psychicky připravená. A vlastně všechno, co se mi podařilo od toho, že jsem si tam sedla, až po to, jak jsem visela v tom jistícím laně, tak byl vlastně úspěch. A mě se podařilo vstát a udělat jeden krok, z čehož jsem měla hroznou radost. Proto to byl tak pozitivní zážitek.

Od jaké výšky to je highline?
Highline je od výšky deseti metrů, ale já myslím, že tahle definice se bude měnit, protože těch deset metrů bylo určeno v dobách, kdy highlajny měly tak pětadvacet, třicet metrů a na takovou vzdálenost je těch 10 metrů skutečně bezpečná vzdálenost od země, aby v případě, že praskne hlavní lajna a chytá tě to druhý lano, co pod tím máš, nedopadneš až na zem. Ale samozřejmě pokud máš šedesátimetrovou lajnu a je deset metrů vysoko, na tu zem dopadneš, když by selhalo to hlavní jištění. Čím je to vyšší, tím je to bezpečnější.

Na co myslíš na highline? Nebo naopak na nic?
Tohle je hrozně individuální. Myslím si, že to prochází u každého člověka vývojem. Třeba ze začátku je chození ve výškách natolik intenzivní pro naší hlavu, že většinou člověk padá, ne že by to už nezvládal fyzicky, ale protože je úplně unavenej psychicky, třeba i po čtyřech krocích. Je to fakt obrovská námaha na hlavu. A postupem času už to tak strašně namáhavý není, protože si člověk na tu výšku a pohyb zvykne a potom je vlastně ta "challenge" v tom, že je to dlouhý. Ono se to nezdá, ale přechod takových dvaceti metrů nebo čtyřiceti je dost velký rozdíl, protože člověk tam je o dost delší dobu. No a pak je někdo schopný přejít kilometr. Lidi, co v životě nešli highlajnu, si nedokážou představit, co tam musel vyvinout za mentální úsilí, protože to je neuvěřitelnej výkon zůstat tak dlouho soustředěnej a motivovanej a k tomu dělat další a další kroky.

Tak to je fajn, vybírat partnera slacklinera. To víš rovnou jak je mentálně zdatný:-)
Myslím si, že ty highlajny hodně mění lidi i zevnitř. Spousta lidí, co začne chodit na highlajnách, nebo i normálních slacklajnách, přičemž ty highline jsou ještě vyostřenější, tak do jisté délky to jde táhnout na to, že to chceš přejít kvůli nějakému rekordu, svému pocitu uspokojení, kvůli nějakýmu egu. Ale do lajn se všechno tohle promítá, a když jde člověk padesátimetrovou lajnu kvůli tomu, že už chce být na konci, tak těch padesát metrů prostě trpí. A když tu lajnu jde kvůli tomu, že chce jít tím vzduchem, tím prostorem, chce být v tom místě, kde je a soustředí se opravdu jen na ten pohyb, co dělá, tak v tu chvíli už přestává být jedno, jestli to dojdeš nebo ne, protože každá vteřina, co na té lajně jsi, je prostě oslava.

Kolik tak lidí musí natahovat nějakou longlajnu nebo highlajnu?
Když to vezmu za sebe, tak já sama jsem schopná, díky kladkám a když si to dobře zpřevoduju, napnout stometrovou lajnu. Ale je pravda, že je to na dýl. Trvá mi to třeba hoďku a půl, nebo dvě hodiny a jsem potom tak unavená, že se mi většinou nechce ani chodit. Takže je to rozhodně lepší napínat ve více lidech, ale jde to. Na highline jsou místa, kde je možný to napnout sama, ale jsou i místa, kde to není možný ani ve dvou. Je potřeba aspoň tři nebo čtyři lidi. Takže to hodně záleží na tom místě.

Kolik lajn máš doma?
Ty jo, nemám je spočítaný. Možná dvacet, třicet.

Četla jsem, že jsi strávila dvacet čtyři hodin na lajně. Neumím si to představit. Jaké to bylo?
Dvacet čtyři hodin jsem tam strávila, protože mě to strašně lákalo. Předtím jsem několikrát na lajně spala a vždycky to spaní na lajně byl super zážitek. A tak jsem si říkala, co ten super zážitek prodloužit na těch čtyřiadvacet hodin. A tak jsem si to naplánovala, že to bude v Čechách v rámci jednoho festivalu, že účastníci toho festivalu se na mě mohli přijít podívat, ale v ten týden hodně pršelo, tak jsem to udělala o týden později, ale to byly zase hrozný vedra. A protože to bylo v Českým ráji, kde se nesmí lézt, když prší, tak jsem si říkala, že to je ideální. Bylo čtyři dny vedro, další čtyři dny mělo být vedro, takže super podmínky. Já jsem solární člověk. Mám hrozně ráda teplo a sluníčko. Vůbec mi nedošlo, když na něm budu tak dlouho, tak že už mi to tak vyhovovat nebude. Takže jsem si to tam připravila a protože jsem taková, že si ráda všechny věci připravím sama, nebo se na nich alespoň podílím, tak jsem se docela unavila tím napínáním, ačkoliv mi další čtyři lidi pomáhali. Pak jsem si tam nahoru donesla vodu a jídlo a vlezla na tu lajnu. A vlezla jsem tam o dost později, než jsem původně plánovala a byla jsem na sebe docela naštvaná, že jsem to špatně naplánovala a navíc jsem zjistila, že jsem hrozně unavená. Takže jsem si říkala, že vůbec nevím, jak těch dvacet čtyři hodin tam přežiju a věděla jsem, že druhý den bude hroznej pařák a já tam budu až do čtyř do odpoledne. A z mého původního plánu, že budu strašně moc po té lajně chodit, sešlo. Ještě ten první den to jakžtakž šlo a noc byla úplně nádherná a úžasná, svítání taky krásný, ale někdy kolem půl osmé ráno to začalo strašně pražit a já jsem se tam neměla vůbec kam schovat. Takže od půl osmý ráno jsem se vždycky vyhecovala a vyšla na tu lajnu, udělala jsem pár kroků, spadla jsem, ušla jsem zase deset metrů a spadla jsem. Takhle jsem to překrosila tam a zpátky, vyndala jsem si hamaku a tam jsem půl nebo tři čtvrtě hodiny odpočívala, protože jsem fakt nemohla. A pak jsem si řekla, že už bych zase měla jít chodit. Tak jsem se zase zvedla, sundala hamaku, vlezla na lajnu, ale vlastně jsem tu lajnu ani jednou nepřešla v kuse a byla jsem úplně hotová.

A jak to bylo dlouhý a jak vysoko?
Šedesát metrů dlouhý a čtyřicet pět vysoko.

A kde to bylo?
V Českém ráji.

A to jídlo jsi měla pověšené v té hamace?
Ne, to jsem měla zavěšené v batohách vedle na skále, kam jsem dosáhla z té lajny. Moje idea bylo, že nevylezu z té lajny pryč, takže jsem nemohla vylézt na skálu a tam si odpočinout. To bylo v rámci pravidel, který jsem si sama dala.

A kam se chodí čurat takhle zavěšená?
Čurala jsem z té lajny rovnou dolů. Byla tam cesta, ale já jsem čurala trochu vedle:-) A byly chvíle, že ty lidi na turistický cestě tušili, že se bude něco takového dít a fakt si tam na to počkali.

Co je pro Tebe víc? Čím je lano výš, čím je delší, nebo nějaké zajímavé místo?
V tom obecném pohledu je jen jedno kritérium, kterým se to hodnotí, a to je délka. Chodila jsem lajny tři sta metrů vysoko a zní to šíleně, ale bylo to v takovým zářezu, kde těch tři sta metrů bylo vyloženě jen pode mnou, ale já jsem přitom koukala na kempovací místo, kde lidi žonglovali, byl tam ohníček a taková pohoda. Člověk se tam necítí tolik exponovaně, jako když jsem šla v "Ádru" ze Starosty na Starostovou. To je věž vysoká sedmdesát metrů a za ní už nic není a tam si člověk přijde sakra o dost víc exponovaně. Spíš jde o expozici a krásu toho místa.

Měla jsi předtím průpravu z lezení?
Jo, ale nebyla jsem žádná super lezkyně. Snažila jsem se v tom zlepšovat, ale rozhodně mi to nešlo nějak extrémně rychle.

Ptala jsem se kvůli tomu, jestli se na některé highlajny musí nejprve dolézt?
Musí. Jsou místa, kam se musí dolézt a jsou místa, kam se může dojít.

Takže třeba na Starostu a Starostovou…
Tam jsem teda zrovna jumarovala, protože to byl měsíc po mém skoku, po zranění. Jsem tam přišla pod Starostu o berlích, tam jsem je odložila a jumarovala jsem s pomocí kluků nahoru. Ti mi dost pomohli. Měla jsem nohu napůl propnutou, protože jsem ji nemohla ani napnout, ani pokrčit a měla jsem ji úplně nateklou, ale prostě to byla lajna, kterou jsem chtěla přejít. Pak jsme se placatili nahoře a přilezli tam nějaký lezci a říkali: "Prosím vás, nevíte, čí jsou tam dole ty berle?". Prostě tam pod nástupem byly opřený berle.

Nastal už nějaký moment, že sis řekla: To nejdu?
Jo, to už se mi asi párkrát stalo. Byly to lajny, který se mi zas až tak nelíbily. Někdy, když je člověk na nějakým festivalu, kde je těch lajn nataženo hodně, jsou lajny, který jsou dlouhý, k mému maximu co jsem přešla, a zároveň nejsou až tak hezký. Takže si řeknu, že to třeba už nemusím.

Chodíš také někdy bez jištění?
Já ne.

Protože jsem četla, že někdo s jištěním neprožije ten zážitek tak intenzivně jako bez.
Je to tak. Tyhle zážitky nejde úplně porovnávat. Každopádně co jsem se bavila s lidma, který chodí bez jištění a znovu říkám, že to nejde úplně srovnávat, tak si myslím, že v některých těch pocitech se tomu blížím, i když jsem třeba v sedáku, nebo ve swami (kus ploché smyčky zavázaný kolem pasu místo sedáku, pozn.redaktora). Je to hodně o tom, jaký člověk je. Já jsem asi trochu srab. Není to tak, že bych byla žena, která se nikdy ničeho nebála. Třeba pro mě je nepředstavitelný lézt na písku a riskovat svůj život tím, že polezu někde deset metrů nad jištěním v místech, kde si nejsem jistá, že to dám. Na highline se tohle neděje.

Takže je to v podstatě bezpečný sport?
Rozhodně. Pokud to člověk umí správně udělat, tak highlajny jsou výrazně bezpečnější než lyžování, nebo ježdění na kole na silnici.

Jsi trémistka? Býváš nervózní, když máš jít nějakou těžkou lajnu?
Jo, někdy bývám nervózní a třeba dost často, když jdu něco těžkýho, mám hroznej problém u konce. To má myslím hodně slacklinerů. Když už to mám skoro celý za sebou, třeba posledních pět metrů, to je fakt strašný.

Takže radši s prázdným žaludkem.
No to je asi celkem jedno, nebo spíš s takovým poloplným, protože když člověk napne lajnu, tak má hrozný hlad. Rozhodně to nevypadá, že by se napla lajna a hádali bychom se, kdo ji přejde první. Většinou se napne lajna a všichni se jdou najíst.

Máš nějakou TOP lajnu, které si považuješ?
Mám takových lajn víc a pro mě největší zážitky byly z Lost Arrow spire, což bylo v Josemitech. Potom chození Šangri-ly. To je ta v Českém ráji, jak jsem na ní byla dvacet čtyři hodin. Mám z ní hrozně hezkej zážitek ještě tři roky předtím. A potom se mi hrozně líbí v Adršpachu. Moje oblíbená lajna se jmenuje Vejvoda a je to ta nad tím jezírkem.

Co je lepší? Teplo a vyhřáté skály, nebo ledový Island a zasněžená krajina?
No rozhodně teplo a vyhřátý skály. Ale ty lajny v horších podmínkách mají taky něco do sebe. Je to zas něco úplně jinýho.

Takže souhlasíš, že zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je intenzivní?
Je to tak, že v těch těžkejch podmínkách, právě jako na tom Islandu, nebo když jsme někde v zimě, si člověk uvědomuje svoji malost. Je to ještě víc o té lajně, o těch lidech a je to hodně stmelující.

Na svých stránkách máš fotku v šatech a botách na podpatku. V těch jsi opravdu šla?
No šla jsem v podpatcích a vlastně jsem ještě nikdy žádnou lajnu v podpatcích nepřešla. Asi je dost problém, že nemám trénink ani ze země. Vždycky tak jednou ročně na takovým holčičím meetingu to zkouším, ale moc mi to nejde.

Co takové povolení? Přece si tu slackline nemůžu napnout úplně kdekoli.
Je to tak, že v některých místech si to člověk musí domluvit, nebo vyžádat. My se to obecně, a teď doufám, že někdo nezneužije téhle informace, snažíme dělat tak, abychom respektovali pravidla těch parků, skal, ale zároveň to děláme bez povolení, protože kdybychom žádali o povolení, tak je mnohokrát jednodušší říct ne, než říct ano. Naštěstí se nám podařilo se infiltrovat do větších městských parků natolik, že už je to brané jako normální zábava, která se v tom parku dělá a nikdo slacklinery nevyhazuje. Jediný, co se kontroluje, je jestli máme obalený stromy. Já se samozřejmě nemůžu zaručit za všechny slacklinery, že někdo tam bude dělat bordel a bude opilej. Snažíme se působit co nejlíp, abychom byli s těmi správci skal zadobře.

Četla jsem, že by ses ráda věnovala učitelské činnosti. Učila bys radši děti, nebo dospělé?
Já si myslím, že je hrozně dobře to střídat, to se pak člověku tak rychle neomrzí. A je super střídat i různý úrovně, různý typy lidí. Je fajn učit někdy takový ty opatrnější lidi a někdy zas učit "divočáky", který se moc neptají a rovnou to začnou zkoušet. Pak je to takový pestrý.

Napadlo Tě někdy, že by se slackline dala využít i pro práci s postiženými lidmi?
Já nejsem vystudovaný fyzioterapeut a sama se teprve tělu učím rozumět, ale jakmile se najde někdo, kdo se spíš věnuje těm postiženým a bude po mě chtít, abych mu pomohla s tou slacklajnovou částí, tak já budu nadšená a hrozně ráda to udělám. Ale nemůžu říct, že se na něco takového chystám.

K jakým sportům by se hodila slackline jako doplněk? Místo dření v posilce raději trénovat balanc.
Já jsem nikdy nebyla sportovní člověk, nikdy jsem nic netrénovala, takže to nemohu úplně posoudit. Nikdy jsem nebyla v žádném sportu dobrá. Tělocvik mě nebavil, protože jsem neuměla házet a chytat a ani gymnastiku jsem vůbec nedávala. To všechno jsou věci, který jsem se naučila až časem. Já jsem nikdy nebyla ani ohebná. Nikdy jsem nepoložila dlaně na zem. Ani prsty jsem nepoložila, když jsem se předklonila. A tím, že jsem začala docela dost dělat slackline, tak s tím je i provázaná jóga. A začala jsem denně dělat jen rozcvičku. Nějakých tři až pět pozdravů slunce. No a po čtyřech měsících jsem normálně položila dlaně na zem a byla jsem schopná udělat provaz. Neříkám, že slackline je všelék, ale pro mě je to věc, kterou jsem si našla a která mě začala hrozně bavit a díky tomu, že jsem začala dělat slacklajny a highlajny, tak jsem hrozně zesílila a zároveň jsem mnohem líp pochopila svoje tělo. Najednou mi i házení a chytání začalo jít líp. Hodně mě to překvapilo, jaktože je tohle možný.

Co lano a lajna? Je to velký rozdíl?
Jsou dvě základní disciplíny chození po laně. Tied rope a slack rope, takže povolený a napnutý lano. To tied rope vůbec nedávám, to je úplně jiná disciplína. Je tam speciální typ chůze. Ono se po tom musí trochu jakoby běžet. Trošku jako zábradlí, ale zároveň se to trochu klepe. Lidi tam potom běžej a kloužou nohama dopředu. A slack rope je hodně podobný slackline. Ten pohyb je malinkato jiný. To lano se trochu otáčí pod nohou. Ale v tu chvíli když je člověk schopen přejít na slacklajně třicet, čtyřicet metrů, tak je rozhodně schopen jít deset metrů na laně.

Kdybychom Ti dali tyč, jako mají provazochodci, pomůže Ti to na lajně?
To mi vůbec nepomůže. To se používá na to tied rope. Ta tyč je hodně dlouhá a snižuje ti těžiště až třeba někam ke kotníkům. Když jsou opravdu dlouhý přechody, tak by to mohlo být i pod úrovní lana.

A co Tvé další projekty?
No teď připravuji slackline academy, protože vidím, že je o to tady mezi lidmi zájem. Prostě má smysl udělat nějaký prostor, myslím tím virtuální prostor, kde se potkají lidi ochotný učit s lidmi, který by se to rádi naučili. Tohle vlastně teď buduju, je to podobný jako třeba lyžařská, nebo tenisová škola. Je to spousta práce, ale zároveň mě to hrozně těší a nějak v posledních měsících mám pocit, že jsem ve svým životě tam, kde mám být.

Budeš pokračovat v Tvé cirkusové kariéře?
Já to dělám externě pro "Cirkus trochu jinak", který je z Ostravy a dělá nejčastěji nějaké firemní akce, nebo slavnosti pro města a tak. Hrozně ráda s nimi spolupracuju a hrozně mě to těší a zároveň nemám žádné ambice, že bych se tomu chtěla věnovat naplno. Je super, když je to třetina mého příjmu, ale nechci abych se živila jenom tím.

Jsi vystudovaná architektka. Co je Ti bližší? Moderní architektura, nebo roubenka kdesi v lesích?
Já si myslím, že v tohle je hrozně důležitý, aby ten architekt dokázal vycítit, co by ta stavba měla přinášet za energii. Jestli by měla budit zvědavost z vnějšku, nebo by spíš měla být nenápadná a splynout. Pro mě je hrozně blízký dřevo, mě se s tím hodně dobře pracuje a mám ráda jednoduchý tvary. Myslím si, že aby stavba dobře seděla v okolí, nemusí to být roubenka na nějaký starý styl, naopak si myslím, že je pěkný, když je na baráku vidět, že je to novej barák. Ale ten novej barák může v tom městě, nebo vesnici mít třeba podobný měřítko, jako mají ty ostatní domy, tím pádem tam navazuje a zapadá.

A oživuješ tu architekturu nějak?
Já teď na architekturu nemám čas. Možná ale tuhle zimu, pokud se mi tu akademii podaří nějak nakopnout, tak se mi trošku uvolní ruce a zas na to chvíli čas mít budu. Já se hrozně těším, až se k architektuře zase vrátím, ale teď mi přijde super se živit slackliningem, protože jsem často venku a dělám a zkouším nový věci. Pohybuju se mezi zajímavýma lidma a učím se, jak jednat s lidma. Holt až se budu vracet, tak to budu mít o to těžší. Moji spolužáci budou mít čtyři, šest let praxe na plný úvazek a já ne, ale zas budu mít jiný věci.

Jak to máš s cestováním? Jedeš jen tak, nebo vždycky za lajnami?
Moje výlety v posledních šesti letech se týkaly jenom slackline. Jediná výjimka byla, když jsem byla na konci roku 2014 v Indii, kam jsem hrozně chtěla jet jen tak si pocestovat a bylo to skvělý. Ale úplně jsem si říkala, že na dalších třeba šest let nepotřebuju nikam jen tak cestovat. Že tam chci jet s highline a někde si ji napínat. Prostě mi to tam v tom výletu chybělo. Ty highline jsou pro mě hrozně důležitý.

I když jsi říkala, že jsi nebyla vždy úplně sportovní, co Tě ještě baví?
Teď objevuju ashtanga jógu, která se mi hrozně líbí v tom, že ještě víc prohlubuje to napojení těla s "vnitřkem". A pak mám dost ráda lezení. To jsem teď musela dost přerušovat kvůli rukám, nohám. Taková moje touha je vylézt si nějakej big wall a být třeba dva, tři dny ve stěně. To je taková další věc, ale na to se musím asi trochu víc rozlézt.

Jak trénuješ fyzičku?
Teď právě dělám tu ashtanga jógu, která je docela fyzicky náročná a když to dělám poctivě, tak mi to trvá denně hodinu, hodinu dvacet. Je to dynamický, hodně se tam prolejzá a proskakuje a k tomu dělám slacklajny. A ona ta moje práce právě spočívá v tom, že přijdu s batohem, ve kterém mám věci, jako šest lajn. Napnu šest lajn, pak celý den učím děti a dospělé, nosím je a zvedám ze země a pak je musím zase sbalit.

Co Tvůj jídelníček? Dodržuješ nějakou speciální životosprávu?
Už dlouho to mám tak, že nejsem v ničem ortodoxní, takže někdy jím maso, někdy si dám i třeba věneček a někdy piju alkohol, ale v poslední době se tohle „někdy“ stává tak jednou za měsíc, až jednou za dva měsíce. Jinak jím hodně ovoce a zeleninu, hodně olivového a kokosového oleje. Nekupuju si moc často pečivo a většinou se snažím tuhle potřebu naplnit, že už si uvařím rýži, zaleju si vločky, nebo si dám bulgur nebo kuskus. Nejím ani moc často mléčné výrobky, ale není to tak, že bych to úplně vyřadila. A alkohol jsem omezila od toho zranění, aby se to líp hojilo, a musím říct, že první měsíc byl těžkej. Ne, že bych předtím byla nějakej pijan, ale je hrozně normální si dát každý druhý večer pivo nebo jednu skleničku vína. Je to v naší kultuře hrozně běžný. Nebo o víkendu si dát pár panáků. Pro mě bylo těžký pořád těm lidem říkat, že nechci pít. Teď to mám tak, že čas od času si někde něco dám, ale rozhodně to není každý večer, nebo každý víkend. A cítím se v tom hrozně fajn.

U jaké činnosti nejradši relaxuješ a odpočineš si?
Mě se hrozně super odpočívá ve skalách, někde v přírodě, když se jde večer spát, udělá se ohníček a povídá se a hraje se na kytaru. Pak mám ráda ráno, když se člověk probouzí pod širákem. To je můj největší odpočinek, když se tak ti lidi postupně klubou z těch spacáků a povídají si, nikam se nespěchá a lajny jsou třeba už napnutý. To je věc, kterou mám fakt hodně ráda a můžu to dělat kdykoli. Baví mě to i třeba v listopadu, nebo v únoru, protože ta parta na tohle je. Najednou i ta příroda, i když tomu není úplně nakloněna, je přesto krásná, i když třeba spí.

Jak se na to dívají tvoji rodiče? Fandí Ti, nebo se o Tebe bojí?
Táta se byl dokonce podívat na highlajnách a máma vlastně taky. Máma se trošku vyděsila, když jsem jí řekla, že odcházím z práce kvůli slacklajnám a táta říkal: „No to sis mohla trošku rozmyslet.“ A pak, jen co máma odešla, tak mi povídá:“ Hrozně moc Ti fandím.“ Já tomu rozumím, že se o mě svým způsobem bojí, ale vidí, že to funguje.

Co si myslíš o slackline v těhotenství? Jde to dohromady?
Já myslím, že jo. Závisí tam hlavně na intenzitě, výšce, jak se ta žena cítí. V těhotenství jde dělat spoustu věcí, ale člověk musí mnohem intenzivněji poslouchat ten svůj vnitřní hlas. Pokud se ta žena cítí na lajně dobře, tak proč to nedělat. Docela mě překvapilo, že na moje kurzy chodí dost často mladý maminky, které mají ještě úplně malinkatý děti a je to pro ně příjemný způsob, jak se vracet zpátky do formy. Protože tu lajnu jde napnout kdekoli, různě dlouhou, dá se ji napnout někde v parku, kde je nikdo neuvidí. A vlastně se ta slackline dá dělat hodně jemným způsobem.

Kde se vidíš za deset let?
Já teda doufám, že za deset let už budu mít nějakou rodinu a pravděpodobně podle toho se to uvidí, kam mě to vrhne dál. V tuhle chvíli je hrozně super dělat něco, co člověka opravdu baví a v čem cítí naplnění. Neříkám do budoucna, že to musí být slackline. Možná budu cítit obrovský naplnění v navrhování domů, nebo to budu cítit úplně v něčem jiném, ale to v čem to ucítím, tak za tím půjdu úplně na sto procent. To je můj vnitřní slib tomuhle životu, který mi dopřál, už takhle za mlada, že je možný se živit tak, že člověk ani neví, že je v práci.

Jaká je Anče teď a jaká byla před první lajnou?
Nejdřív jsem se změnila kvůli těm lajnám a kvůli té společnosti, kterou jsem přes ně poznala. Druhá změna bylo, když jsem se rozhodla, že se tím budu živit a když jsem měla štěstí, že jsem získala nějaký sponzory. Je hrozně zajímavý, že mě to vedlo k tomu, abych víc dokázala rozeznat to, co chci skutečně já, co je pro mě autentický. Než to, co si myslím, že chtějí ostatní. Ani to třeba nemusí chtít, ale mám ten pocit, že to po mně někdo vyžaduje a přitom to není moje vnitřní touha. Umět se od toho osvobodit. Říct si ok, tenhle život funguje tak, že není jeden způsob, jak ho šťastně žít. Existuje tolik způsobů, jak ho šťastně žít, kolik je lidí na tomhle světě. Já si ten svůj musím najít sama, mě nikdo nemůže radit, ani mě nikdo nemůže kárat, a když půjdu tou svojí cestou, možná že některým lidem, nebo některým firmám se to nebude líbit a třeba mě opustí, nebo taky ne. Vím, že musím být v tomhle hrozně pravdivá vůči sobě, aby to fungovalo.

O nadšené propagátorce jógy a pozitivního životního stylu se dozvíte více na www.slacklinerka.com či na www.slacklineacademy.org.