Capoeira je když…

V Evropě ji známe zatím jen dost povrchně. Obecně je capoeira sport, kombinující prvky bojového umění, akrobacie, hudby a tance. Takový popis zní dost chaoticky, ve skutečnosti má ale vše své místo, načasování a účel. Capoeira pochází z Brazílie, kde se začala rozvíjet v 16. století díky otrokům dovezeným z Afriky. Ti měli tehdy zakázáno zdokonalovat se v boji, maskovali proto svůj bojový trénink za tanec. Taneční prvky jsou možná důvodem, proč je spousta lidí přesvědčena o předem připravené choreografii capoeiry. Když vidíte bojovat proti sobě dva zkušené capoeiristy, jsou pohyby velmi plynulé, jeden přechází v druhý. Útok, obrana, sem tam nějaká ta parádička v podobě akrobacie. Nejde však o stanovené schéma, nýbrž o vzájemný dialog. Používáme jen asi deset základních kopů, deset úhybů a potom ještě pár zákeřností, jak dostat soupeře na zem. Přičemž jde zpravidla, jako u většiny bojových sportů, o využití síly a dynamiky soupeře. Všechny tyto pohyby se dají použít v nespočtu různých kombinací. Boj je potom jako šachy. Jeden zaútočí, druhý odpovídá. Podle toho si dva konkrétní capoeiristé tvoří svou vlastní hru, která je vždy originální a neopakovatelná. Hodně lidí si také myslí, že capoeira je bezkontaktní sport. To je pravda jen z části – pokud jste dost rychlí, a stihnete se krýt, potom je bezkontaktní.

Jak se holka z Mělníka prokopala ke zlatu z Evropy

S capoeirou jsem se poprvé setkala asi tak v sedmnácti na exhibici bojových umění a říkala jsem si tehdy, jak by bylo super něco takového umět – všechna ta akrobacie, hudba, energie. O dva roky později jsem v Praze nastoupila na školu a začala brigádničit v Karlíně ve stejné tělocvičně, kde se capoeira trénovala. Po pár týdnech okukování jsem sebrala odvahu a šla se zeptat, jestli bych se mohla přidat. Vzali mě mezi sebe a hned se mě někdo ujal, aby mi ukázal základy. První trénink je pecka, nemáš pak sílu ani zvednout lahev s vodou. Zapojuješ totiž najednou svaly, o kterých ani nevíš, že je máš. Postupně si ale zvykneš. Je to jako droga a potřebuješ víc. V Karlíně jsem trénovala čtyři roky, pak rok v Barceloně. Po návratu do Čech jsem přešla pod skupinu Axe, kde jsou tréninky hodně intenzivní, jsou navíc každý den, kromě pátku a neděle. Minimálně jednou za měsíc se taky snažím vyjet na víkendový workshop do zahraničí. Kromě workshopů (benzin, ubytování, jídlo) není capoeira finančně nějak extra náročná. Za trénink se v Praze platí maximálně kolem sto korun. Mým největším měřitelným úspěchem je letošní první místo na European Championship Axe Capoeira. Větší cenu pro mě ale mají menší osobní výhry na tréninku – je to super pocit, když na něčem makáš měsíc, dva, rok. Už s tím chceš praštit, ale řekneš si ne, ještě jednou to zkusím a nejednou je to tam ;-)

Je to doma!

Je to doma!

Proč na capoeiru?

Díky svojí všestrannosti láká capoeira lidi z různých důvodů. Pro někoho je to fyzička. Hodně pohybů vychází z dřepu nebo ze sníženého posedu. Pověstný je proto capoeiristický superzadek. Přičemž někoho zajímá ten jeho, jiný raději navazuje kontakty. Není to ale žádná rychlo-zadko-seznamka :-) Pravdou však je, že capoeiru tvoří skupina lidí, mezi které snadno zapadneš. Není to ten typ uzavřené komunity, kde většina trénuje už od dětství. Tady lidé začínají nejčastěji mezi dvaceti a třiceti lety, avšak nikdy není pozdě.

Capoeiristky - fighterky s pokérovanými zády a vymlácenými zuby?

To fakt ne. Holky mají z capoeiry často zbytečný respekt, ať už proto, že jim přijde moc agresivní nebo protože bojové sporty jsou pro ně prostě pruda. Někdy je ale fajn se trochu vybít. Tréninky jsou náročné, nicméně intenzita záleží hlavně na tobě (já například jsem teď v šestém měsíci, takže ta moje je tak na úrovni hroší rozcvičky). Je super pozorovat progres, když se do toho obuješ. Viděla jsem lidi, kteří na začátku sotva udělali kotrmelec a o pár let později už trénují na salto.

Kam na trénink

V Praze funguje několik skupin, přičemž většina z nich nabízí první trénink zdarma (na ten se nemusíš ani registrovat, prostě jen dorazíš). Každá má trochu jiný styl, přístup i náročnost tréninků. Moje skupina se jmenuje Axe Capoeira. Mrkni na stránky a doraž, jsme vždycky rádi za nové tváře.

Capo-zážitky z jihu

Když jsem odjela studovat do Barcelony, neuměla jsem ani kváknout španělsky, nikoho jsem neznala a můj rozpočet byl 6,70€ na den. V Praze jsem už za sebou měla pár let tréninků capoeiry, takže jsem si sbalila pásek a kalhoty a v největší depce vyrazila na dvouhodinovou cestu pěšky na trénink (zn. bus je nedosažitelný luxus). O tři hodiny později jsem se šourala zase zpátky do bytu s nohama plnýma modřin a puchýřů, vyřízená, ale šťastná. Poprvé jsem měla každý den tréninky s brazilským profesorem, bylo to pro mě jako svátek. V Praze jsme takový trénink měli tak dvakrát až třikrát do roka na speciálním workshopu. Připadala jsem si jako Uma Thurman u mistra Pai Meie :-) Naštěstí ale jenom kvůli intenzitě tréninků, ne proto, že bych v tom byla sama. Díky lidem, které jsem tam poznala, jsem se cítila jako doma. To bych chtěla na capoeiře vypíchnout. Ať přijedeš kamkoli na světě, kde se trénuje, máš tam svoji ,,rodinu“, zázemí, útočiště. Jistotu, že kdyby se něco po…, nejsi v tom sama.

Tři otázky na tělo pro Zuzku Maciel

1) Co udělala capoiera s tvou postavou?

Před capoeirou jsem závodně veslovala, což je zápřah hlavně na nohy, záda a ruce. V capoeiře je to stejně, ale zapojují se trochu jiné svaly, plus navíc zadek a bedra. Ruce pak spíš při akrobacii. Posílila jsem břicho, to pracuje při všech kopech. Ale já jsem spíš typ ,,kdo doma dojídá, na vojně ho nezabijou“. Když se pak náhodou dostaneš do agresivnější hry, je výhoda mít pár kilo navíc oproti soupeři a to já většinou u holek mám.

2) Podle čeho se hodnotí capoiera na závodech? Jak se pozná, kdo má na zlato?

Každá skupina má trochu jinou filosofii a uznává jiná pravidla. I když se o to někteří snaží, nelze pravidla sjednotit, protože rozdíly jsou dost velké. Jedna skupina například hlásá, že capoeira nemá žádná pravidla a může se tedy všechno (dloubání do očí, boj s nožem) a jiná naopak respektuje striktní řád. V šampionátu se potom hodnotí podle pravidel skupiny, která soutěž pořádá. Většina soutěží je otevřená i pro členy jiných skupin, ti ale musí počítat s hodnocením podle pravidel pořadatele. Společných hodnotícím prvkem pro všechny skupiny bývá plynulost, smysluplnost, efektivita a načasování všech pohybů s cílem zasáhnout soupeře kopem, úderem rukou nebo hlavou, nebo ho shodit na zem.

3) Teď jsi těhotná. Jak se snoubí capoiera a těhotenství? Chystáš se vést své děti k ní hned odmala?

Teď mě hodně pobavilo, když jsem se podívala na youtube na těhotenské cvičení – bylo to v podstatě jen ležení na zádech a dýchání. Já jsem teda dost lenoch, takže nemůžu říct, že by mě to nebavilo, ale určitě zastávám názor, že by holka měla pokračovat v tom, na co je její tělo zvyklé v míře, jak se sama cítí dobře. Do dvojice si při hře vybírám jenom zkušenější studenty, u kterých jsem si jistá, že dokážou svůj kop zastavit předtím, než by mě měli trefit. Zní to jednoduše, ale není to taková sranda, změnit najednou směr kopu, když už do něj vložíte sílu a dynamiku. Taky mám už s břichem trošku problém dotknout se země nebo je mi nepříjemný při kopání zapojovat břišní svaly. To je ale stejné, jako když má někdo třeba problém s koleny nebo se zády - trenér se pak snaží přizpůsobit pohyb pro něj. Pro mě byla ze začátku největší překážkou únava, to už se ale celkem srovnalo. Před těhotenstvím jsem byla zvyklá jít při sportu hodně přes bolest, to teď nedělám. Když cítím, že už je to na mě moc, jdu třeba trénovat capoeiristické hudební nástroje, tam je pořád, co se učit a hodně lidí (včetně mě) to právě kvůli fyzickým tréninkům zanedbává. Tak teď mám alespoň příležitost zamakat na tomhle.
Děti určitě budou od malička v prostředí capoeiry, protože to je život nejen můj ale i mého manžela. Myslím, že v tom, že děti začnou trénovat hned, jak to půjde, jsme zajedno. Podle něj je to největší dar, jaký jim můžeme dát – naučit je to, co sami umíme nejlíp. Stejně jako to, že jsme bilingvní a každý na ně budeme mluvit svým jazykem.
Přijde mi, že hodně rodičů dává svým dětem zbytečně moc možností k výběru. Přihlašují je na kroužky a za měsíc je zase mění, protože děti kroužek přestal bavit. Jasně, když má dítě na výběr, většinou si vybere nedělat nic nebo sedět u počítače. Já jsem taky jako dítě nesnášela všechny svoje povinnosti. Každou chvíli jsem bulela, když mě máma nutila hrát na klavír, dělat si úkoly, jít na trénink. A teď s odstupem jsem jí za to vděčná.