Tam nakonec dorazil jen Charka, protože Ganza to předchozí večer přehnal s Raksi, místní pálenkou. Charka se sice každý den posilňuje po cestě changem, rýžovým pivem, ale zatím mu to hezky šlape. My naopak každý den jedeme na Ibuprofenu, ale taky nám to šlape dobře. Vyšli jsme první dva strmé kamenité kopce a pak už pokračujeme po ledovci. S Martinem jsme udělali dobře, že jsme si nazuli mačky, nohy se nám tak nesmýkali jako ostatním. Po půl hodině přicházíme k BC (5400), který byl v sedle ukryt tak, že někteří nosiči se tam museli s nákladem spouštět po laně.

Mezi tím nám Pema utekl, aby nám v HC zabral místo pro dva stany. V HC ovšem bylo plno a tak nám vyšlapal místo na stany o něco níže a pro mne speciální uličku na pomyslnou toaletu. Kluci postavili stany a začali ze sněhu vařit vodu a instantní těstoviny. Celé údolí jsme měli jako na dlani. Někde za námi se nám schovával vrchol, pod námi se klikatila cestička k BC, stále se po ní pohybovali nosiči s náklady. A před námi se rozprostíral mohutný skalní masiv, který ukrýval své osmitisícové poklady. Mě začínala pobolívat hlava a celkově jsem se cítila vyčerpaně. Tak jsem se před ostrým sluníčkem schovala ve stanu a spořádala svou porci jídla a potřebné tekutiny.
Kolem páté hodiny se nám už sluníčko schovalo a přišla zima. Rychle proto zabalit nohy do oblečení a šup do spacáku. Ještě přibalit zmrzlé boty, dát si péřovou vestičku, čepici, pořádně zatáhnout všechny šňůrky od spacáku a počkat do třech hodin ráno, kdy nás Pema vyžene ven. Spánek ale nepřicházel. A tak jsem jen pozorovala, jak stan pomaloučku tmavne a tmavne...nad námi oblaka plná hvězd, v dálce se tyčí Everest a ticho. Noc se táhla a mne bolela hlava a žaludek se začínal stále intenzivněji ozývat.

Pema nás nakonec budí až kolem čtvrté a kluci se opět dávají do vaření čaje. Je mi hodně špatně. Martin mi dává kousek čokolády, která mi vůbec nechutná a pomáhá mi rozepnout spacák, když toho nejsem sama schopna. Nazvala bych to jako hodně chladné a protivné ráno. Chce se mi řvát, ale místo toho si na všechno své oblečení soukám sedák a na troje ponožky nazouvám boty. Asi jsem nebyla úplně při sobě, protože tak pitomá myšlenka by mne nemohla napadnout. Večer proto zjistím, že se mi tato chyba vymstí omrzlým palcem. Sbalím si batoh a jako stará bába se snažím vyvalit ze stanu, abych si nazula mačky. Docela mi to nejde a tak jednou rukou padám do zbytku čaje. Super, mokrá rukavice se hodí, že? Přes tu ranní nechuť zjišťuji, že je to ta nejkrásnější tmavě černá obloha posetá hvězdami, jakou jsem kdy viděla. Himalájská noc.

Fotky ze čtvrtého dílu najdete ve FOTOGALERII.

Díl 1. najdete ZDE.
Díl 2. najdete ZDE.
Díl 3. najdete ZDE.
Díl 5. najdete ZDE.