Climbing - Články

Východ slunce nad vrcholky hor, ledopád, který se barví v záři slunce do zlatova, mrazení v konečcích prstů, které drží cepíny, na nohách mačky a touha zdolat tu blyštivou nádheru, která se před vámi zvedá do výšky. Spousta lezců se již nemůže dočkat zimních měsíců, kdy se potůčky ve žlabech promění v masivní ledové sloupy a rampouchy.

Kdybyste se mě zeptali ještě před dvěma měsíci co to je Via ferrata, odpověděla bych Vám, že nevím. Vše se ale změnilo, když jsem se s kamarády rozhodla strávit aktivní dovolenou na Slovinsku. K dispozici mi byl katalog jedné cestovní kanceláře. V něm byl zájezd na Via ferraty do Julských Alp, konkrétně na nejvyšší bod Slovinska – Triglav.

Slunce posledními paprsky světla obkresluje ostré rysy majestátných vrcholků, které mě tiše obklopují. Z dálky za mnou se ozývají veselé hlasy těch celodenních hrdinů, co se nebáli pokonat svoji sílu a nemalou výšku, aby dojít až sem. Do šera slyším lehké cinkání zvonců na krku vlněných čtyřnohých zvědavců, kteří s námi též zdolávali poslední metry vrcholků. Zhluboka nadechnu ostrý svěží vzduch a znovu očima lemuji podvečerní cestu slunce. Nejsem Cliffhanger v sukni, ani tu nepíšu o dokonalém světě. Stojím u domu Planika pod Triglavem (2 401 m n. m.) a pekelně mě bolí nohy z toho, jak se mě snažily dostat až sem…

Ve velehorách nemusí být člověk super hrdina, aby se mohl podívat na svět z vrcholu. A nejde vždy o to, dosáhnout úspěchu za každou cenu. A tak mi pokaždé, když jdu v té hromadě kamení, zní…“cesta je cíl“. Proto nejde jen o tuto chvíli, ale o dlouhé měsíce přípravy, ať už jde o přípravu fyzické zdatnosti, výzbroje, plánu výživy, výstupové taktiky…je to dlouhodobý projekt. Teď posunuji nohu k noze vpřed a vím, že jsem připravena. Ale to nestačí. Sebou si nesu pokoru. Bojím se na ní pohlédnout, a když koukám na její zasněžený vršek, mrazí mne. Chci být alespoň na chvíli s ní a vrátit se zdravá zpět. A pokud se podaří vyšplhat na její vrchol, budu ráda, ne však za každou cenu. Už jen neudělat chybu…ahoj Aconcaguo. 

Blíží se poslední teplé víkendy a letos asi naposledy lze vyrazit do skal. V tuto dobu je třeba řádně ukončit lezeckou sezónu, uklidit výbavu a čekat na jaro. Tak tomu skutečně bývalo, pokud člověk neměl možnosti vyrazit do skal v teplejších krajinách.
Naštěstí je v dnešní moderní době většině sezónním sportům umožněno provádět je celoročně.

Lezení dnes již není výsadou podivných dobrodruhů a hazardérů. Jeho kouzlu podléhá stále více obyčejných lidí, kouzlu „nebezpečí“ a překonávání sama sebe.
Tradiční horolezectví zaznamenalo několik proměn a vývoj různými směry. Z původního extrémního zdolávání vrcholů, které lákalo odvážné jedince již od pradávna, se vytvořila široká paleta sportovních disciplín. Ty jsou dnes již běžně dostupné komukoli, a přináší nádech dobrodružství i těm, kteří neradi riskují své životy na osmitisícovkách.

V dnešní uspěchané době se spousta z nás snaží zastavit. Nadechnout čistého vzduchu a uvolnit přepracované tělo. Zpomalit ten shon a tlak, který na nás okolí vyvíjí, rozmělnit ho nebo alespoň lehce otupit, nebo chcete-li, obrousit. Tak, jako nehty o sluníčkem vyhřátou skálu. Převzato z časopisu Wild Cat č. 01.

S Nelly Kudrovou jsem se sešla v její oblíbené restauraci Lokal Blok kousek od Anděla, která je výjímečná tím, že se v jejích sklepeních nalézá lezecká bouldrovací stěna. Tato dívka se totiž tomuto sportu aktivně věnuje asi osm let a určitě nebudu lhát, když napíšu, že lezení a bouldrování hraje v jejím životě nezastupitelnou roli.
Převzato z časopisu WILD CAT 01.

15. den

Prší naplno celou noc a vyhlídky na let přes vrcholky Himaláje až do města Pokhara vypadají dost bledě. Řekou, která se přes noc objevila na ulici, se dostáváme k letišti. Tam se dozvídáme, že lety jsou zrušeny, nicméně cestovní kancelář slibuje navrácení peněz v pobočce v Kathmandu. Na odjezdovém stání MHD už stojí velká nervózní skupina místních, hlavně však cizinců, kteří se jako my rozhodli opustit nehostinný Jomson a po vlastní ose se dostat dále.

12. den – Den „D“ – přechod sedla Thorong-La, 5416 m. n. m.

Výška si vybírá svou daň: tentokrát už nespíme vůbec a celou noc jen posloucháme déšť bubnující do střechy. Počasí se nelepší, ale kolem páté ráno jdeme stejně na snídani. K našemu překvapení jsme skoro poslední, kdo ještě zůstali v hotelu. „Johny Deep“ si brnká v prázdné restauraci na kytaru a tvrdí že počasí je na přechod dobré.

Na největším světovém sportovním veletrhu ISPO v Mnichově prezentovala neskutečně schopná outdoorová víla Cecilie Skog z Norska svoji další extrémní akci. Společně s Američanem Ryanem Watersem dokončila 1800 km dlouhý přechod Antarktidy na lyžích, trvající 70 dní. Dvojice vyrazila 13. listopadu z ostrova Berkner Island, na Silvestra dorazila na Jižní pól a svoji pouť Antarktidou ukončili oba polárníci 21. ledna, když došli na Ross Ice Shelf.

9. den

V pořadí druhý aklimatizační den: už důkladněji léčím a dezinfikuji moje puchýře a na řadu přichází i některé další medikamenty. Balíme jen hodně nalehko, lahve vody a něco málo k jídlu a jdeme na malý výlet do vesničky Khangsar. Zdá se, že je to opravdu kousek, tak v pokoji neprozřetelně necháváme průvodce s popisem cesty a spoléháme jen na informační cedule v okolí Manangu. Brzy se dostáváme k nádhernému ledovcovému jezeru Gangapurna Tal, v němž se zrcadlí okolní zasněžené vrcholky.

6. den
Ráno jsme si přivstali a tak vyrážíme již před sedmou, v hotelu necháváme i velkou německou skupinu a cesta je volná. Náš Lonely Planet průvodce slibuje na dnešní úsek snadnou cestu a úchvatné pohledy na hřeben, za kterým vychází slunce.

Výborného výsledku dosáhla Češka Lucie Hrozová v seriálu Světového poháru v ledolezení. V průběhu zimy proběhly celkem čtyři kola, v ruském Kirovu, italském Val Daone, švýcarském Saas-Fee a v Busteni v Rumunsku, kde se konal poslední díl na velkolepé, nově postavené konstrukci, na které byly postaveny závodní cesty na obtížnost i rychlost. V královské disciplíně, lezení na obtížnost, byl jak závod mužů, tak i žen charakterizován dramatickými zvraty a k překvapením přispěly jak nečekané výpadky závodníků, tak i chyby rozhodčích a pořadatelské selhání.

3. den
Vstáváme okolo sedmé a k snídani zkoušíme místní placky čapaty se sýrem, zapíjíme pořádnou dávkou čaje a iontového nápoje. Číšník (syn majitelů hotelu) je k zahraničním hostům náležitě pozorný, z cukřenky hbitě vyklepává pár mravenců a pak vyráží do školy. Poprvé dezinfikujeme vodu na cestu a vyrážíme. …

Ztěžka lapám po dechu, po zádech, na nichž sedí těžký batoh, mi stéká pot a žaludek si není úplně jistý, zda udrží narychlo snědenou snídani. Je krátce po šesté ráno, jemně mrholí, všude se válí hustá mlha a začíná se pomalu rozednívat. Když poněkolikáté během posledních minut stavím k odpočinku a odolávám myšlence shodit batoh a lehnout si na zem, říkám si v duchu – mám to opravdu zapotřebí, neměla bych být někde na all inclusive v Řecku nebo v Egyptě a slunit se v klidu na pláži? Během hodiny mě už začínají tuhnout nohy, vzduch řídne, i na rovině se dost zadýchávám. Obloha se ale brzy částečně roztáhne a my vidíme první vrcholky zasněžených himalájských velikánů. Znovu si říkám: ne, jsou okamžiky, pro které stojí za to žít a tento je určitě jeden z nich!!!

Je ticho a tma. Cvakám se na lano a vyrážíme. Po pár krocích zjišťuji, že je to velký problém. „Bože, je mi blbě!“ skučím si stále sama pro sebe. „Tak tohle dnes bohužel nedám,“ říkám si. Tímto vrcholem se přitom zabývám už rok. Přicházíme k HC a tam padám na kolena a se zoufalstvím oznamuji, že to asi vzdávám.

Po ledovci k vrcholu Z Khare (5045) vyrážíme rovnou do HC (5700). Pema šerpa nám tak šetří jeden den v ufoukaném BC (5350) v sedle Mera La. Zvyšuje ale riziko onemocnění výškovou nemocí, protože překonáváme převýšení něco kolem 700 výškových metrů. Ale tenhle skok s námi vyhandloval s tím, že věci nám nosiči donesou místo do plánovaného BC až do HC.

Cesta do Khare pod ledovec
Několikadenní cesta do nejvýše položené vesnice pod Mera Peakem (6444) Khare (5045) vedla různorodou krajinou, skrz buš, klečovým porostem, suťoviskem a podél řeky. Každý den byl tak jiný a divoce krásný. Lodže v dalších vesnicích, i když velmi skromné, nás většinou po naší zkušenosti v Chutanze, příjemně překvapily.

Už rok ve mně dřímá jeden z mých osobních snů, pokusit se o jednu z šestitísovek v Himalájích. Po dlouhé diskusi volíme kompromis, horu Mera Peak 6444 m, která sice patří mezi lehčí trekkingové vrcholy v Himalájích, ale nabízí možnosti méně komerčního treku s příslibem nevšedních zážitků v panenské přírodě a domácího prostředí místních šerpů. Opět, jako při jiných výstupech, sebou vezu na vrchol tři symbolické modlitbičky za své přátelé.