Climbing - Články

Východ slunce nad vrcholky hor, ledopád, který se barví v záři slunce do zlatova, mrazení v konečcích prstů, které drží cepíny, na nohách mačky a touha zdolat tu blyštivou nádheru, která se před vámi zvedá do výšky. Spousta lezců se již nemůže dočkat zimních měsíců, kdy se potůčky ve žlabech promění v masivní ledové sloupy a rampouchy.

Kdybyste se mě zeptali ještě před dvěma měsíci co to je Via ferrata, odpověděla bych Vám, že nevím. Vše se ale změnilo, když jsem se s kamarády rozhodla strávit aktivní dovolenou na Slovinsku. K dispozici mi byl katalog jedné cestovní kanceláře. V něm byl zájezd na Via ferraty do Julských Alp, konkrétně na nejvyšší bod Slovinska – Triglav.

Slunce posledními paprsky světla obkresluje ostré rysy majestátných vrcholků, které mě tiše obklopují. Z dálky za mnou se ozývají veselé hlasy těch celodenních hrdinů, co se nebáli pokonat svoji sílu a nemalou výšku, aby dojít až sem. Do šera slyším lehké cinkání zvonců na krku vlněných čtyřnohých zvědavců, kteří s námi též zdolávali poslední metry vrcholků. Zhluboka nadechnu ostrý svěží vzduch a znovu očima lemuji podvečerní cestu slunce. Nejsem Cliffhanger v sukni, ani tu nepíšu o dokonalém světě. Stojím u domu Planika pod Triglavem (2 401 m n. m.) a pekelně mě bolí nohy z toho, jak se mě snažily dostat až sem…

Ve velehorách nemusí být člověk super hrdina, aby se mohl podívat na svět z vrcholu. A nejde vždy o to, dosáhnout úspěchu za každou cenu. A tak mi pokaždé, když jdu v té hromadě kamení, zní…“cesta je cíl“. Proto nejde jen o tuto chvíli, ale o dlouhé měsíce přípravy, ať už jde o přípravu fyzické zdatnosti, výzbroje, plánu výživy, výstupové taktiky…je to dlouhodobý projekt. Teď posunuji nohu k noze vpřed a vím, že jsem připravena. Ale to nestačí. Sebou si nesu pokoru. Bojím se na ní pohlédnout, a když koukám na její zasněžený vršek, mrazí mne. Chci být alespoň na chvíli s ní a vrátit se zdravá zpět. A pokud se podaří vyšplhat na její vrchol, budu ráda, ne však za každou cenu. Už jen neudělat chybu…ahoj Aconcaguo. 

Blíží se poslední teplé víkendy a letos asi naposledy lze vyrazit do skal. V tuto dobu je třeba řádně ukončit lezeckou sezónu, uklidit výbavu a čekat na jaro. Tak tomu skutečně bývalo, pokud člověk neměl možnosti vyrazit do skal v teplejších krajinách.
Naštěstí je v dnešní moderní době většině sezónním sportům umožněno provádět je celoročně.

Lezení dnes již není výsadou podivných dobrodruhů a hazardérů. Jeho kouzlu podléhá stále více obyčejných lidí, kouzlu „nebezpečí“ a překonávání sama sebe.
Tradiční horolezectví zaznamenalo několik proměn a vývoj různými směry. Z původního extrémního zdolávání vrcholů, které lákalo odvážné jedince již od pradávna, se vytvořila široká paleta sportovních disciplín. Ty jsou dnes již běžně dostupné komukoli, a přináší nádech dobrodružství i těm, kteří neradi riskují své životy na osmitisícovkách.

V dnešní uspěchané době se spousta z nás snaží zastavit. Nadechnout čistého vzduchu a uvolnit přepracované tělo. Zpomalit ten shon a tlak, který na nás okolí vyvíjí, rozmělnit ho nebo alespoň lehce otupit, nebo chcete-li, obrousit. Tak, jako nehty o sluníčkem vyhřátou skálu. Převzato z časopisu Wild Cat č. 01.

S Nelly Kudrovou jsem se sešla v její oblíbené restauraci Lokal Blok kousek od Anděla, která je výjímečná tím, že se v jejích sklepeních nalézá lezecká bouldrovací stěna. Tato dívka se totiž tomuto sportu aktivně věnuje asi osm let a určitě nebudu lhát, když napíšu, že lezení a bouldrování hraje v jejím životě nezastupitelnou roli.
Převzato z časopisu WILD CAT 01.

15. den

Prší naplno celou noc a vyhlídky na let přes vrcholky Himaláje až do města Pokhara vypadají dost bledě. Řekou, která se přes noc objevila na ulici, se dostáváme k letišti. Tam se dozvídáme, že lety jsou zrušeny, nicméně cestovní kancelář slibuje navrácení peněz v pobočce v Kathmandu. Na odjezdovém stání MHD už stojí velká nervózní skupina místních, hlavně však cizinců, kteří se jako my rozhodli opustit nehostinný Jomson a po vlastní ose se dostat dále.

12. den – Den „D“ – přechod sedla Thorong-La, 5416 m. n. m.

Výška si vybírá svou daň: tentokrát už nespíme vůbec a celou noc jen posloucháme déšť bubnující do střechy. Počasí se nelepší, ale kolem páté ráno jdeme stejně na snídani. K našemu překvapení jsme skoro poslední, kdo ještě zůstali v hotelu. „Johny Deep“ si brnká v prázdné restauraci na kytaru a tvrdí že počasí je na přechod dobré.