Himálaj - Tématické články

15. den

Prší naplno celou noc a vyhlídky na let přes vrcholky Himaláje až do města Pokhara vypadají dost bledě. Řekou, která se přes noc objevila na ulici, se dostáváme k letišti. Tam se dozvídáme, že lety jsou zrušeny, nicméně cestovní kancelář slibuje navrácení peněz v pobočce v Kathmandu. Na odjezdovém stání MHD už stojí velká nervózní skupina místních, hlavně však cizinců, kteří se jako my rozhodli opustit nehostinný Jomson a po vlastní ose se dostat dále.

12. den – Den „D“ – přechod sedla Thorong-La, 5416 m. n. m.

Výška si vybírá svou daň: tentokrát už nespíme vůbec a celou noc jen posloucháme déšť bubnující do střechy. Počasí se nelepší, ale kolem páté ráno jdeme stejně na snídani. K našemu překvapení jsme skoro poslední, kdo ještě zůstali v hotelu. „Johny Deep“ si brnká v prázdné restauraci na kytaru a tvrdí že počasí je na přechod dobré.

9. den

V pořadí druhý aklimatizační den: už důkladněji léčím a dezinfikuji moje puchýře a na řadu přichází i některé další medikamenty. Balíme jen hodně nalehko, lahve vody a něco málo k jídlu a jdeme na malý výlet do vesničky Khangsar. Zdá se, že je to opravdu kousek, tak v pokoji neprozřetelně necháváme průvodce s popisem cesty a spoléháme jen na informační cedule v okolí Manangu. Brzy se dostáváme k nádhernému ledovcovému jezeru Gangapurna Tal, v němž se zrcadlí okolní zasněžené vrcholky.

6. den
Ráno jsme si přivstali a tak vyrážíme již před sedmou, v hotelu necháváme i velkou německou skupinu a cesta je volná. Náš Lonely Planet průvodce slibuje na dnešní úsek snadnou cestu a úchvatné pohledy na hřeben, za kterým vychází slunce.

3. den
Vstáváme okolo sedmé a k snídani zkoušíme místní placky čapaty se sýrem, zapíjíme pořádnou dávkou čaje a iontového nápoje. Číšník (syn majitelů hotelu) je k zahraničním hostům náležitě pozorný, z cukřenky hbitě vyklepává pár mravenců a pak vyráží do školy. Poprvé dezinfikujeme vodu na cestu a vyrážíme. …

Ztěžka lapám po dechu, po zádech, na nichž sedí těžký batoh, mi stéká pot a žaludek si není úplně jistý, zda udrží narychlo snědenou snídani. Je krátce po šesté ráno, jemně mrholí, všude se válí hustá mlha a začíná se pomalu rozednívat. Když poněkolikáté během posledních minut stavím k odpočinku a odolávám myšlence shodit batoh a lehnout si na zem, říkám si v duchu – mám to opravdu zapotřebí, neměla bych být někde na all inclusive v Řecku nebo v Egyptě a slunit se v klidu na pláži? Během hodiny mě už začínají tuhnout nohy, vzduch řídne, i na rovině se dost zadýchávám. Obloha se ale brzy částečně roztáhne a my vidíme první vrcholky zasněžených himalájských velikánů. Znovu si říkám: ne, jsou okamžiky, pro které stojí za to žít a tento je určitě jeden z nich!!!

Je ticho a tma. Cvakám se na lano a vyrážíme. Po pár krocích zjišťuji, že je to velký problém. „Bože, je mi blbě!“ skučím si stále sama pro sebe. „Tak tohle dnes bohužel nedám,“ říkám si. Tímto vrcholem se přitom zabývám už rok. Přicházíme k HC a tam padám na kolena a se zoufalstvím oznamuji, že to asi vzdávám.

Po ledovci k vrcholu Z Khare (5045) vyrážíme rovnou do HC (5700). Pema šerpa nám tak šetří jeden den v ufoukaném BC (5350) v sedle Mera La. Zvyšuje ale riziko onemocnění výškovou nemocí, protože překonáváme převýšení něco kolem 700 výškových metrů. Ale tenhle skok s námi vyhandloval s tím, že věci nám nosiči donesou místo do plánovaného BC až do HC.

Cesta do Khare pod ledovec
Několikadenní cesta do nejvýše položené vesnice pod Mera Peakem (6444) Khare (5045) vedla různorodou krajinou, skrz buš, klečovým porostem, suťoviskem a podél řeky. Každý den byl tak jiný a divoce krásný. Lodže v dalších vesnicích, i když velmi skromné, nás většinou po naší zkušenosti v Chutanze, příjemně překvapily.

Chutanga prověřila naši psychickou odolnost První těžká zkouška přišla hned první dny našeho trekkingového výstupu na Mera Peak (6444). V Chutanze (3020) nás čeká nejen velmi skromná kamenná chýše se střechou pokrytou kusy modré fólie, ale také čtyřdenní liják, který nám promáčí všechnu naši bagáž, a velmi chladné počasí.