Dnes jde spíše o příjemnou procházku po písčité lesní cestě, která vede širokým údolím. Po pravé straně se zvedá od řeky 1600 metrů vysoká, oblá skalní stěna vyhlazená jako dráha pro skateboard. Procházíme vesničkou Bratang, kde si v pekárně dáváme jeden z nejlepších čokoládových croissantů, co jsme kdy jedli. Ještě dopoledne překonáváme dnešní jediné ostré stoupání, kde se ve vedení přetahujeme se skupinou místních nosičů. Opět nevěřícně zíráme na obrovské náklady, které jsou schopni do kopců vytáhnout a ještě si přitom prozpěvovat nebo vyprávět vtipy.

Před polednem jsme již ve vesničce Dhukure Pokhari, kde se zastavíme na čaj a malou pauzu, sušíme trička a kocháme se výhledem na údolí do Lower Pisangu, cíle naší dnešní cesty. Už je to jen kousek. Během poslední hodinky vidíme z dálky jen obrovský osamocený batoh, pod kterým se později objeví malá Číňanka. Dáváme se do řeči a vypadá to, že už má plné zuby sólo cesty a svého batohu. Brzy si alespoň zkusí najmout nosiče. Časně odpoledne jsme již ve vesničce Lower Pisang ve výšce přes 3200 m n. m. Vybíráme si pěkný hotel na vrchu s výhledem na protější kopce a celé údolí. Skromně obědváme a jdeme ještě nakoupit „ozónovou“ vodu, abychom doplnili tekutiny. Ostatní trekaři, které jsme v uplynulých dnech potkali, pokračují ráno dál, my se ale rozhodujeme pro první aklimatizační den.

7. den

Dnešní den byl věnován aklimatizaci a „dobíjení baterií“. Po ránu se budíme spolu s ostatními trekaři. V dřevěném hotýlku je slyšet každý pohyb, a to i přes špunty v uších a čepice. Před snídaní jdeme ještě zabaleni do teplých mikin na procházku a fotíme zasněžené velikány. Bez patřičných filtrů ale dokážeme dělat dobré fotky jen ráno nebo se západem slunce. Nikam nespěcháme, snídáme placky s medem a vyhříváme se před hotelem na slunci.

Přes den jdeme jen na dva malé výlety, první k pomníku horolezců, kteří zahynuli na Pisang peaku. Na oběd jdeme do vesničky Upper Pisang, která je v kopci nad údolím, což je o pár desítek výškových metrů výš než Lower Pisang. Motá se nám trochu hlava, lapáme po dechu a to nám jsou jedinou zátěží klíč od pokoje a peněženka. Jsme rádi, že dnes zůstáváme na místě. K obědu je tradiční rýže se zeleninou na terase s výhledem na zasněžený vrchol Annapurny II. Odpoledne se jen procházíme po vesničce, znovu probíráme bagáž, vybíráme pár věcí, které zde zanecháváme, abychom si alespoň trochu ulehčili.

8. den

V hotelu s námi tentokrát naštěstí spí jen dvě Indky s nosiči, tak je k ránu relativní klid a my vyspáváme až do šesté. Vyrážíme brzy, je chladno a po dni odpočinku se ve stínu šlape dobře. Kraťasy a tričko už nestačí, když stoupáme, poprvé přidáváme další vrstvy oblečení. Jdeme širokým údolím, převážné po písčité a mírně kamenité cestě, napravo od nás se vine dravá horská řeka Marsyangdi. V Tibetian tea house, za kterým se tyčí Annapurna III, se stavíme na silný a hodně slazený čaj a pak pokračujeme sami až do Humde, kde je i malinká přistávací plocha a vojenský checkpoint. Předkládáme potvrzení a potkáváme izraelský pár, který spěchá dál do většího Manangu pro léky proti horské nemoci. Trochu mě zamrazí – jsme přece ještě relativně nízko, ale výška působí na každého jinak. V Mugje, poslední vesničce před Manangem a Bragou, které jsou pro většinu trekařů aklimatizačními místy, se stavíme na malý oběd. Pozorujeme asi třináctiletého kadeřníka, jak místním teenagerům barví hlavy načerveno, je to asi velký hit podzimu 2009. Trendy zde evidentně neurčuje Paříž či Miláno, ale barva, která zrovna dorazí do vesnice.

Brzy odpoledne jsme ve vesničce Braga, kde se ubytováváme v hotýlku Budha. Vede jej na Nepálce vysoký manager s výbornou angličtinou. Shazujeme pohory a jdeme se jen v žabkách projít do půl hodiny vzdáleného Manangu, plného hotelů, trekařů a obchodů s trekingovými potřebami. Rádi bychom v místním Cyber café odeslali pár emailů, ale dozvídáme se že „connection is not very good today...“, tak to necháváme na jindy. S večeří mírně experimentujeme a dáváme si zeleninové mo-mo taštičky a makaróny (což jsou nakonec naše kolínka).