Ze dvou visutých mostů přes řeku vybíráme ten špatný a jdeme po druhé straně údolí, kde před časem sesuvy cestu zničily. Slunce se do nás nemilosrdně opírá, dochází nám voda, tak dnešní výlet neúspěšně končíme a jdeme pomalu na prohlídku Manangu. Mimo obchodů, internetové kavárny a pekáren nabízí i cosi jako kino, kde se promítají tématické hity jako Into thin air, Seven years in Tibet nebo Into the wild. Asi díky dobrému počasí máme štěstí i na připojení, tak posíláme pár mailů domů. Vyleštěné notebooky Acer, pečlivě přikryté pěknou dečkou, tady musí být hotovým jměním. Možná i proto nám majitel kouká celou dobu připojení přes rameno a bedlivě nás kontroluje. V kavárně evropského stylu si dáváme čoko zákusek a čaj a pak se pomalu vracíme zpět do Bragy. Jak v Manangu, tak i později cestou zpět, potkáváme staré známé z uplynulých dní. Naposledy vidíme i belgický pár, který se kvůli neustupujícím bolestem hlavy vrací o pár výškových metrů zpět.
Odpoledne se už jen sluníme na jižní terase hotelu, sušíme vyprané oblečení a snažíme se od manažera hotelu vyzvědět co nejvíce informací o obávaném přechodu sedla Thorong-La. Během večeře jako obvykle vypadává proud a tak na řadu přicházejí svíčky a čelovky. Řidší vzduch má jediný, zato silný efekt – nedaří se nám usnout, spánek nebude stát za moc.

10. den

Brzy ráno se po vydatné snídani loučíme se sympatickým majitelem hotelu. Slibuje, že se za nás pomodlí a my vyrážíme vstříc dalším výšinám. Jsme si vědomi možných problémů, tak úzkostlivě dodržujeme 5-6 litrů tekutin denně a stoupáme sice trvale a s malými přestávkami, ale hodně pomalu. Cestou potkáváme hlavně skupinky Izraelců, kteří tu národnostně naprosto vedou. Všichni však jdou bez bagáže, tak nás nechávají většinou za sebou a pokračují dál. Není opravdu kam spěchat.
V místě zvaném Gusang se stavíme na čaj a doplnění vody. Jako zjevení tu působí obsluhující francouzská učitelka, která sem podle svých slov jezdí na každou sezónu. Na Nepálu začala být do jisté míry závislá, čemuž rozumím. Postupně dochází i skupina Izraelců a dvě indické dámy, s kterými jsme se již dříve potkali. Důležité metry máme již dnes nastoupané, tak jdeme pomalu a cesta je příjemná, jak jen může být ve čtyřech tisících metrech. Na další zastávce potkáme „profesionálního amerického cestovatele“, který s dlouhou holí a šátkem přes hlavu připomíná Ježíše. Ptá se mě, jak se mají věci v Czechoslovakia. Z mládí si pamatuje ruské tanky v pražských ulicích. Ujišťujeme ho, že tanky už v ulicích nemáme.
Brzy po poledni jsme v Yak Khara (4018 m n. m.) a ubytováváme se v růžové chatičce. Tekoucí voda tu už není, tak si jako zhýčkaní Evropané objednáváme kbelík s teplou vodou. Večer sedíme s ostatními na večeři, kde už je cítit mírná nervozita a expediční nálada. Sedí tu Němci, Francouzi, Indky, Izraelci a pak my dva. Všichni řeší, jak jít příští dny vysoko, jak rychle, kdo jak spí atd. Pro ostatní jsme spíše za výstřední týpky, kteří se dobrovolně trmácejí s těžkými batohy.

11. den

Měníme snídaňové návyky a na šestou ranní si objednáváme toasty s džemem a konvici přeslazeného černého čaje. Jsme mírně překvapeni cenou na účtence, ale s nadmořskou výškou stoupají úměrně i ceny. Vyrážíme brzy jen za doprovodu nosiče některého z trekařů, který si zatím ještě dopřává snídani. Nosič nám mezi zpěvem podává cenné informace o aktuálních cenách jaků, nebezpečí rychlého výstupu bez aklimatizace a úmrtí kolegů šerpů na jednotlivých úsecích cesty v uplynulých letech. Šerpa english je prostá časů, členů a jiných vymožeností moderní angličtiny a tak místním většinou dobře rozumíme. Brzy se dostáváme na dlouhý visutý most před Lethar ve výšce 4200 m, šerpa si za zpěvu nahodí batoh, zahlaholí nezbytný pozdrav „namasté!“ a utíká přes most do kopce za kamarády. Platila bych zlatem za jeho formu a plíce.
V Letharu na chvíli stavíme, na řadu přichází iontový nápoj, hroznový cukr a další vrstvy oblečení ze dna batohu. Šerpa se na nás zubí v tričku, kraťasech a žabkách do bazénu, prostě pořád je čemu se divit. Pomalu, ale neúnavně stoupáme k poslední čajovně na dnešní cestě a obloha se za námi zlověstně zatahuje. Poprvé oblékáme i rukavice a teplé čepice. Stoupáme po malých točitých stezkách, kde jsou cedule Land slides upozorňují na padající kamení. Okolo poledne jsme už v Thorung Phedi (4450 m) a konečně shazujeme batohy. Začíná mírně mrholit, první déšť za poslední dva týdny. Jdeme na oběd a hlava se nám motá jak na centrifuze. Většina příchozích vypadá podobně jako my, výška a vyčerpání jsou z jejich tváří hodně patrné. Bramboračka a litry čaje nám vracejí energii a půdu pod nohama. Rozhodujeme se tedy ještě pro poslední aklimatizační výstup do High campu (4925 m n. m.), kde přespává hodně trekařů, aby ušetřili výškové metry a energii. Cestou nejdříve prší, pak už regulérně sněží, tak jsme rádi, když jsme odpoledne nazpět. Večer bez přestání hustě prší a otázka zítřejšího výstupu visí ve vzduchu. Nepálec šéfující restauraci, který se s kytarou, kloboukem a brýlemi asi stylizuje do Johnyho Deepa, mě ujišťuje, že počasí bude zítra lepší.

Fotky z cesty najdete ve FOTOGALERII.