Když se mi minulý pátek konečně podařilo najít to správné údolí nedaleko Salzburku, ve kterém jsem měla sraz s Vítkem (fotograf Vítek Ludvík, http://www.sharp-pictures.net/), počasí se začalo pěkně předvádět. Mrazivá fujavice, kořeněná deštěm, která se prala ve tmě se sněhem bylo to poslední, na co jsem měla po šesti hodinách řízení v mlze a sezení na zadku v autě náladu. Představa, že mám sbalit svojí malou chlupatou Rozárku a vydat se v tý slotě na kopec, mě donutila rozbalit čokoládu, kterou jsem vezla jako dárek. Vítr sílil. Vyjít se psem na vodítku z auta znamenalo jít si pustit draka. Radši jsem ji podrbala za uchem a ulomila další kostičku čokolády. Zrovna když se vítr začal dobývat i do kabiny našeho auta, vyřítil se ze tmy Vítek na saních. “Sakra!, tak to jsme tu správně,” pomyslela jsem si. Poslední naděje, že máme být třeba někde jinde, v lepších podmínkách se rozplynula s poslední kostičkou čokolády v mých ústech. Jak mi záhy vyfoukaný Vítek ozřejmil, je to v pohodě tak dva kiláky do kopce, kterej klouže jako dráha na curling, trochu taky stezka odvahy, protože je tam všude tma, no romantika. Zalitovala jsem, že jsem šetřila na dárcích a vezla jen jednu čokoládu. Koupila jsem sice ještě parádní čaj, ale jeho žvejkání by situaci asi nezlepšilo. Z posledních sil jsem začala prskat, že romantický vítr si přestavuju asi o osmdesát kilomertů za hodinu slabší, a tak jsme nakonec přecijen s důvěrou nakopli naši 4x4 a vyrazili nahoru. Přeskočím několik svých hysterických zakvílení v serpentýnách a taky to, že jsem měla chvílemi spojené obě půlky zadku v jeden celek jak jsem se bála. Důležité je, že na konci cesty se objevilo světýlko u malé roubené chaloupky, ze které se vyloupla příjemná hospůdka. Tak jo, už mi to nepřipadalo jako divnej nápad. Nasoukala jsem se ke kamnům, objednala si čaj a čekala co bude. Tajnůstkářský Vítek měl “někoho” fotit při “něčem”. Ani jsem se nesnažila cokoli si za tím představit. Byla jsem v teple a to mi zrovna stačilo. Sledovala jsem dva chlapíky v místních krojích jak si v dobré náladě připravují nástroje pro vystoupení. “Bude veselo,” šeptala jsem do ucha Rozárce. A bylo.

První, kdo mi vyfrézoval vrásku na čele tím, že pustil do chaloupky kus toho hnusu z venku dveřmi rozvalenými dokořán, byl malej drobnej zrzek v křiváku, s nohama do O a chrupem o číslo větším než velikost jeho mordičky. Přemýšlela jsem koho mi připomíná, ale když jsem na to hned nepřišla, řekla jsem si, že asi někoho z The Kelly Familly. Hlavně, že ty dveře zase zavřel. Podezřelé bylo, že si s ním Vítek podával ruku a na něčem se domlouvali. Zkrátka, kdyby měl v tu chvíli Shaun White přes obličej šátek, na očích brýle a na nohách snowboard, sepnulo by mi to nejspíš dřív. Takhle jsem se k tomu o koho se jedná musela dopátrat přes partičku bodyguardů, kteří vtrhli do boudy hned po něm, agentku s drsným pohledem a permanentní úklony všech zúčastněných směrem k “Létajícímu Rajčeti”, jak se mu přezdívá.

Olympiáda ještě neskončila a on už se přiletěl ukázat svému chlebodárci. Výlet do chajdy na kopci, spojený s večeří byl součástí programu jeho návštěvy v Rakousku. Zatímco se nevázaně bavil s nějakým rakouským snowboardistou, který mu nelíže ani podrážky u bot, zlatá medaile z Vancouveru se mu houpala na krku pod košilí. Byla v bezpečí. Partička ostražitých “společníků” na ni dávala pozor. Potom se rozvykládal pro vybraný vzorek fanoušků jak se rozjížděl, jak se odrazil, jak letěl a jak dopadl... Dopadl dobře, vyšší stupínek vítězů už není. Dnes se o něm říká, že ho můžou ostatní porazit jenom v případě, že sebou sekne o rampu. A to on nerad. Je hvězda, co se umí otáčet a to doslova. Double McTwist 1260 je jeho vlastní trik, kterým si “vykroutil” zlato. “Sympaťák”, vrněly jsme s Rozárkou v jednom tónu.

V tu chvíli to byl jen kluk, co jezdí na snowboardu rampu (pravda, jedinej kterej ji májen pro sebe, postavenou za milion dolarů ve Skalistých horách) a kterej má hlad. Hlad byl zřejmě součástí atrakce, protože člověk, kterej bere žold, odpovídající 150ti milionům korun ročně nejspíš příliš často nehladoví. Ve chvíli kdy mu šéf boudy přinesl talíř s večeří se ale z kluka stala opět hvězda. Lehce se zaklonil, to aby příruční agentka mohla nachystat vedle jeho talíře příbor, který právě dokonale vyleštila a aby mohla umístit nadosah pečlivě přeložený ubrousek. Teprve potom bylo “Rajče” připraveno přijímat potravu. Na vlastní oči jsem viděla, že je schopen se sám najíst a to dokonce příborem! Ládoval se knedlíkama vařenýma v utěrce na kamnech přímo vedle výčepu jako by byl v Hiltonu. Zvyk je zvyk. Přesto, že slupnul svoji nemalou porci do posledního knedlíku, stejně vypadal, že by se dal přeprat louskáčkem na ořechy. To se mu to potom lítá!

Shaun se s naprostou přirozeností nechává hýčkat svým týmem v různých situacích. Nakazilo mě to natolik, že jsem mu dovolila podrbat si mýho skvělýho pejska. Chlupáč si nestěžoval, drbat tedy kluk pravděpodobně umí. Odhaduju, že to bude tím, že si rád zahraje na kytaru. I nám, v chajdě uprostřed zasněženýho lesa zadrnkal několik taktů jižanského rocku, jen tak, jako by nic. Trošku jsem nad těmi pokusy ohrnovala nos, ale když se později kytary chopil domorodý folklórní strejda ve vlněných kalhotách, podporovaný druhým chlapíkem v kroji a s tahací harmonikou na prsou, litovala jsem, že dal Shaun nástroj z ruky. Tu dávku jódlování a dusot kožených bot bych ihned vyměnila i za ten nejzoufalejší pokus o napodobení Anguse Younga. Ale to už devátá odbila a jejím posledním úderem pohasly naděje kameramana a fotografa najmutých na pořízení reportáž ního materiálu. Chlapec se totiž po deváté hodině večer nefotí. Přišel sice později než měl, s kytarou ho nikdo fotit nesmí, natož pak s alkoholem, u jídla se otravovat s objektivy nesluší - čili krom pár minut rozhovoru na kameru se na Shauna mohlo tak akorát obdivně koukat. S tím, aby to řekl sám si pusu nešpiní. Dál se směje dvouřadým úsměvem a jeho pohodová image nemá ani jeden škrábanec. To jen jeho asistentka přiběhne s informací, že Shaun už se nebude fotit. Vítek a stejně postižený kameraman trošku vrčeli, jejich mašiny si na své moc nepřišly. My s Rozárkou si říkaly, že vo co jim jako jde, kluk je chudák upachtěnej z letadla, vláčej ho do lesa na večeři, furt se ho někdo na něco ptá a vůbec. Ráno moudřejší večera! S předtuchou nejistého zítřka se však oba chlapíci s vervou jali vymýšlet jak tuhle americkou večerku obejít. Šli na to od lesa, na Shauna si i s folklórními figuranty počkali před chajdou a protože mu jejich reflektory nedaly jinou možnost, stal se objektem jejich investigativního jednání. Podařilo se, vzniklo několik snímků a záběrů a hvězda mohla odjet spát. V chajdě přišel na řadu šnaps. Vítek v něm utopil tvůrčí stres, já jím zmírnila obavy z cesty dolů na ledovatce.

Druhý den ráno, za jarního počasí, vyrazili jsme na oblíbené místo v Salzburku - Hangar 7. Když si budete chtít dát dobrou kávičku a zákusek co vypadá jak obraz od Dalího, jste na správném místě. Nehledě na to, že je zde zdarma ke shlédnutí nejnovější výtvarné umění Rakouska, a že jsou zde vystaveny ty nejlepší kousky z technického parku Red Bullu. Motocykly počínaje, přes formule až k letadlům. Cestou jsme si v autě tematicky pouštěli AC/DC, kapelu, kterou Sahun White láduje svá ouška při závodech a diskutovali nad tím zda se jedná o doping nebo ne. Jediný, na čem se dá v jeho případě jednoznačně shodnout je fakt, že od svých třinácti let si vydělává víc, než padesát europoslanců dohromady. Pokud jde o duši, “Zvíře”, jak se našemu objektu přezdívá mezi snowboardisty je ve skutečnosti velice křehká nádoba. Kdyby se byl nenarodil v minulým století v USA, ale hluboko před naším letopočtem ve starověké Spartě, s největší pravděpodobností by ho poslali hned po narození ze skály dolů. Díky technické vyspělosti je důkazem, že inkubátor odvedl dobrý kus práce. Právě na něm je skvěle vidět, že pokud má být někdo opravdu úspěšný, nezastaví ho ani “vstupní handycap” nebo dvě operace srdce, kterým se podrobil ještě jako mimino. V jejich stínu se všechny ty natržené vazy, pohmožděniny nebo vyražené dechy, které má za sebou drobnými oděrkami. Jak jsme se tak blížili k Salzburku, Vítek přestával mluvit. Soustředil se na svoji práci a vymýšlel co a jak vyfotí s hvězdou jménem Shaun White. My s Rozárkou byly v pohodě, slunce svítilo a my si hodlaly užít výlet.

Překvapivě první, kdo měl nervy na dranc byla Roz. Ukázalo se, že úplně dlabe na expozici moderního umění i na naleštěný exponáty. Co ji ale vůbec nebylo lhostejný byly zvuky letadel, startujících z přilehlé ranveje. Po silvestrovsku zareagovala tím, že si našla nejmenší skulinu pod sedačkou, do tý se napasovala, začala se klepat a v pravidelných intervalech zoufale kňučela. Stres ze psa přeskočil jak hladová blecha na mě a bylo po pohodě. Vzhledem k tomu, že nezabralo žádné utěšování ani schovávání toho stašpytlíka pod bundu, došla mi trpělivost a vynesla jsem ji do auta. Máme vyzkoušené, že situace, které jí stresují líp zvládá ve známém prostředí a domů se mi kvůli pár letadlům jet opravdu nechtělo. Sotva jsem se hodila nad šálkem vynikající kávičky do pohody, začal vibrovat Vítek. Zase měl všechno připravené, rozestavěnou techniku a zase měla Hvězda notné zpoždění. V rámci zachování pracovní morálky jsem se stala figurantem, na kterém si Vítek zkoušel různé pozice na různých místech, aby šlo všecko jako po másle.

Když jsme u másla, pravý důvod Shaunovy návštěvy v Hangáru 7 byl vlastně oběd s přáteli. Dostat na talíř něco z kuchyně Rolanda Trettla (http://www.rolandtrettl.com/) je skutečně zážitek, který si je potřeba vychutnat. A parta kolem medailisty si vychutnávala oběd velmi, velmi dlouho. Každý z vystavených obrazů znám za tu dobu tak dobře, že bych je mohla poslepu namalovat a kvílet k tomu hudbu, která zněla hangárem ve smyčce. Už jsem skoro přestávala věřit, že se ještě s nejlepším snowboardistou uvidíme, když se najednou vyloupnul mezi formulemi. Přesto, že bylo vše domluveno, celkem neochotně se přesouval na místa, na kterých byla nachystaná technika. Nakonec se opřel o jedno z nejhezčích letadel a vytlačil ze sebe úsměv. Všechno vypadalo nadějně, zdálo se, že všechny vrtochy dnes mladík nechal na hotelu, když tu najednou, venku před hangárem, zahlédl stát větší letadlo, navíc třpytivější. Koutky mu sjely dolů jako když praskne guma u tepláků. Asistentka odezírá a informuje: “Šmitec, konec, u ničeho malýho se velký Shaun fotit nebude.” A může se celý tým přetrhnout, je jim to houby platný. Bůh je jen jeden. Atmosféra by se dala krájet, je tu cítit, že by tu někdo potřeboval naplácat. Lítací paradajka nicméně odchází středem aniž by tušila jak blízko byla v jednu chvíli modrýmu pruhu od stativu přes celý záda. Uff.

Show must go on, čili nasedáme do auta k vypleštěnýmu plyšákovi, kterej vzdáleně připomíná našeho domácího mazlíčka a vyrážíme do středu města, kde by si Vítek a kameraman měli přijít na své. Ale věřte už něčemu. Konverzace v autě se po Shaunově vzoru stáčí na historky z dětství. Vyměňujeme si příběhy kdy jsme co neudělali proto, že nebylo dost čokolády, nebo že dort měl o patro míň. Docházíme k závěru, že nám takový trucování vyneslo tak akorát pár facek. Zbytek dne poklusáváme s týmem všech zainteresovaných kolem hvězdného snowboardisty po historickém centru Salzburku a snažíme se v sobě potlačit chuť nastavit mu nohu. Když se nazávěr jako zázrakem ocitáme v malé, tiché pizzerii, máme hned několik důvodů ke spokojenosti. Rozárka se pobíháním po městě stabilizovala, oči zapadly zpět do důlků a přestala slintat. Vítek zaplnil kartu ve svém fotoaparátu mnoha snímky Shauna Whitea, na kterých vypadá jako sympatickej chlapík. A s čím jsem byla spokojená já? Že jsem přežila srážku s hvězdou a zbytečně si neuhnala další komplex. Byla to cenná zkušenost se slavným zajíčkem, která velí počítat se vším, být všude a na všecko připravený až se objeví nějaké další příště. Může se zdát, že je to ve skutečnosti rozmazlenej fracek, ale nakonec - nikdo to za něj nenaskákal.

Pokud je mezi váma nějaká smělá holka, která by chtěla Rajče sbalit, mohla by na to jít například přes Baracka Obamu. S tím by se totiž Shaun moc rád seznámil a jak sám řekl: "Mohli bychom si dát třeba jídlo. Jsem si jistý, že by šlo něco takového vymyslet," Jistě, ve světě Shauna Whitea se dá všecko vymyslet. Ale pokud je to na vás zbytečně komplikovaný, mám jiný typ. co typ, TUTOVKU! Za pětikilo můžete mít Shauna ve svým počítači a bude skákat jak vy budete pískat. Stačí si objednat Shaun White Snowboarding Game a zapnout PLAY.