Normálně bychom jeli do Pokhary den, ale ze zuřivých rozhovorů Nepálců
a stížností trekařů je zřejmé, že situace je vzhledem k mnohým sesuvům
půdy značně nestandardní. Džípy už ve městě nejsou, tak se soukáme do
malého mikrobusu.
Postarší anglický pár nám razantně tvrdí, že tam již místo není a
uzurpuje si pro sebe a batohy čtyři místa. Dost asertivně jim oznamujeme,
že tímto busem jedeme a jejich názor nás opravdu nezajímá. Navíc venku
jsou další, kteří se také potřebují dostat z Jomsonu. Atmosféra houstne
společně s vydýchaným vzduchem. Mikrobus narvaný k prasknutí se konečně
vydává hlemýždí rychlostí z Jomsonu. Řidič však brzy zjišťuje, že ze
silnice se místy stala řeka, ale moc ho to nerozhodí, sešlapává plyn a bus
se v plné rychlosti po celou výšku kol noří do prudkého proudu. Tento
oblíbený trik opakuje řidič dosti často.
Za půlhodinu stavíme v dlouhé koloně džípů a autobusů, kterou zabrzdil
první velký sesuv a zničená silnice. Po dvou hodinách úprav motykami a
dalším nářadím řidič s poloprázdným autobusem doslova přelétává
sesuv nad útesem a dostává se mu pochvalného potlesku. Angličané
tvrdošíjně nevystupují a zřejmě čekají na pomoc shůry nebo od
královny.
Další cesta pokračuje stejně, pomalá jízda, vystupovat, upravit zničenou
silnici, vyklepat bláto z bot, nastoupit a zas o kus dál, do toho bez
přestání prší. Okolo čtvrté hodiny dojíždíme k sesuvu, přes který
bychom raději nešli ani pěšky. Co dál? Tudy cesta nevede, je nutné jít po
svých na druhou stranu údolí. Většina lidí zůstává ve vesničce Ghasa,
ale my se společně s francouzským párem Amélií a Remim rozhodujeme jít
dál, co to půjde. Připojují se k nám čtyři veselí Číňani, kteří
neumí ani slovo anglicky a sestavujeme tak na další cestu elitní
mezinárodní skupinu.
Za svitu čelovek, zablácení a utrmácení docházíme v noci do ubytovny, kde
nám rýže se zeleninou a čajem připadá jako ta nejlepší večeře v
životě. Fyzicky jsme zničení, ale díky našemu parádnímu týmu je nálada
na to, do jaké jsme se dostali situace, skvělá. Číňani vytahují z batohů
pochutiny, kterými nás neúnavně hostí. Francouzi umí čínsky, již
druhým rokem žijí v Pekingu, a tak si užíváme multilingvního večera. V
pokoji, kde sdílíme lože s našimi francouzskými přáteli, Remi ještě
aktivně zlikviduje několik obrovských pavouků a pak padáme únavou.
16. den
Vstáváme v pět a okolo šesté jsme již připraveni vyrazit. Úkol pro
dnešní den zněl jasně, dostat se do Pokhary, ale informace o stavu silnice
jsou mizivé. My jsme měli naštěstí časovou rezervu, ale jak Francouze, tak
Číňany tlačil čas a nutnost dostat se brzy do Kathmandu kvůli
letenkám.
Majitel ubytovny nám sjednal předražený džíp, který nás popovezl za
vesničku Tatopani, přesněji k dalšímu sesuvu. Posun nic moc, ale jsme rádi
i za něj. Cesta je blátivá, na mnoha místech zasypaná sesuvy, alespoň
však již neprší a obloha je jasná. Ptám se místních jak daleko je to
Beni, města kde začíná betonová silnice, naše spása. Jeden z šerpů mi
tvrdí „not far, 25 km about 4-5 hours....“. Nedá se nic dělat a tak
zostra vyrážíme směr 150 km vzdálená Pokhara.
Jsme zpět v tropech, vedro, vysoká vlhkost, pijeme litry vody, ale stavíme
jen minimálně a přes četné sesuvy a překážky se probíjíme vpřed.
Jedné z Číňanek je téměř šedesát, ale obvykle je v čele a místy
udává ostré tempo (na hranici běhu), vzhledem k okolnostem je to
obdivuhodný a unikátní výkon. Po několika hodinách, bez přestávky na
oběd, si najímáme další džíp a poslední úsek do Beni již absolvujeme
namačkáni v džípu. Cestou se připojují zadarmo i místní, tak počítám,
že je uvnitř osmnáct lidí, na střeše tři a na zadních schůdcích visí
ještě dva šerpové. Přesto překonáváme všechny brody, kmeny a kamenité
překážky.
Časně odpoledne jsme konečně v Beni, kde už je betonová silnice.
Smlouváme další dopravu, ale ceny jsou přemrštěné a informace o možnosti
dalšího postupu se různí. Místní si moc dobře uvědomují naší nelehkou
situaci a čas, který většinu trekařů tlačí. Nakonec kupujeme lístek na
již tak přeplněný autobus. Místo uvnitř nenacházíme, tak si jdeme
nakonec se slevou sednout na střechu, už nás asi nemá co překvapit. Pro
místní jsme dobrou atrakcí, ale jsme rádi, že jedeme.
Cesta je pomalá, autobus jede po poničené cestě hodně opatrně, alespoň
máme čas pozorovat okolí (já se dívám raději směrem, kde není sráz).
Stokilometrovou vzdálenost zvládneme do Pokhary zhruba za šest hodin a
závěr musíme již kvůli dešti absolvovat za tónů nepálských hitů
uvnitř autobusu. Po šesté hodině jsme konečně v Pokhaře, loučíme se s
Francouzi a neustále vysmátými, nezničitelnými Číňany a jdeme hledat
doporučený hotel Virgin Peak. Po studené sprše si v nejbližší restauraci
dáváme vítězné pivo Everest, nudle cho-mein a padáme únavou. Je to za
námi.
17. - 18. den
Vstáváme na poměry pozdě, snídáme pečivo z nedaleké German bakery,
odpočíváme a kocháme se z terasy hotelu výhledem na zasněžený
sedmitisícový vrcholek Machhapuchhre. Naše organismy jako by si uvědomily,
že jsou v relativním bezpečí, tak se pomalu začínají projevovat problémy
a bolístky, na které nebyl v uplynulých dnech čas. Proto již nerealizujeme
žádné výlety, jen se procházíme po městě a jdeme koupit lístky do
Kathmandu.
Už nechceme moc riskovat, tak se snažíme sehnat lístky na turistický
autobus. Smlouváme, ceny se hodně liší, dokonce je nám nabízen autobus
„se slevou“, kde klimatizace funguje jen jednu hodinu, ale kterou, to
samozřejmě nikdo neví. Kupujeme nakonec usmlouvaný lístek, který obsahuje
i oběd a klimatizaci po celou dobu jízdy. Pomalu se procházíme podél jezera
Phewa zpět do hotelu.
Další den již jen odpočíváme, nakupujeme dary, nepálskou kuchařku, knihu o Himaláji a píšeme hromadu pohledů (mimochodem pohledů dorazilo jen pár a někdy i dvouměsíčním zpožděním). Pobyt v Pokhaře končíme večeří v nepálsko-japonské restauraci, kde namísto mint tea dostáváme k sushi a rybí polévce litr milk tea, což je myslím zběsilá kombinace i pro otrlé fanoušky Britských ostrovů.
19. - 22. den
Před sedmou opouštíme hotel, nakupujeme skořicové šneky a croissanty v
German bakery a jdeme na nádraží, plné turistických autobusů. Za ním
vidíme naposledy nádhernou scenérii zasněžených himalájských velikánů
a vrcholku Machhapuchhre.
Cesta do Kathmandu je dlouhá, ale díky klimatizaci a pohodlným sedadlům se
jedná o neskutečný luxus. Pročítáme místní anglicky psaný tisk
Himalayan, abychom načerpali něco reálií. Až na olej vytékající z
podvozku a výměnu píchnutého kola byla celodenní jízda bez problémů.
Odpoledne jsme se po dvou týdnech opět zorientovali v džungli plné prachu,
smogu a troubících klaksonů a po čase se probili do čtvrti Tamel a hotelu
Tasi Dhargey Inn. Vyzvedáváme si batoh s čistým oblečením a dostáváme
opět pokoj v pátém patře. Večer ještě v cestovní kanceláři
získáváme zpět peníze za neuskutečněný let a nakupujeme v supermarketu,
jsme zpátky v civilizaci. Pod okny nám ze sousedního hotelu hraje kapela
staré rockové fláky, tak jde dost těžko usnout, ale naštěstí koncert po
osmé ukončuje výpadek proudu, který je tu z rozhodnutí vlády na
každodenním pořádku.
Další den už jen v klidu snídáme na střeše hotelu s výhledem přes
Kathmandu, jdeme se projít a podívat na jeden z chrámových komplexů v
centru a nakupujeme něco málo posledních darů a čajů rozmanitých chutí.
Docházejí nám i náhradní baterie do fotoaparátů a čelovek, tak to už je
opravdu konec.
Na závěr nás ještě manažer hotelu zve coby valuable guests na drink a tak
si společně dáváme poslední Everest beer a do večera se s ním bavíme o
kladech a záporech Nepálu a o horách.
Na poslední den máme objednané taxi na letiště, kde již vše probíhá
relativně bez problémů. Během letu z Kathmandu do Bangkoku se nám ještě
poštěstilo krásně vidět dlouhý hřeben himalájských vrcholků i s
bájným Everestem. Lepší závěr jsme si už asi nemohli ani přát.
Namasté!
