Na kuráži mi nepřidával ani všeobecný skepticizmus, který se ve vztahu k uskutečnění závodu celý týden v Davose šířil. Nicméně to všechno změnil pátek, kdy asi kolem druhé hodiny odpolední po vydatném větru začalo hustě sněžit jako na Vánoce. Padaly vločky jako dlaně a během pár hodin sníh pokryl zhruba 20 centimetry celý Davos. To mi srdíčko trošku poskočilo, neboť pokud v údolí napadlo 20cm, nahoře to muselo být jistě víc. Nálada se změnila a já se začala těšit na to, co druhý den v Lenzerheide na kopci uvidím. Ještě nikdy jsem tam nebyla, takže jsem vlastně ani nevěděla, do čeho se pouštím. Z fotky svahu toho člověk moc nevyčte, a už vůbec ne aktuální podmínky. Začala jsem se tedy těšit, ale zároveň zase obávat dalších nebezpečí, která v souvislosti s novým sněhem vyvstala – a to převážně zapadaných kamenů, které se mi vymstily před dvěma lety a já si dala svůj nejslavnější pád v podobě „supermana“ a taky lavin, které na tomto nekonzistentním podkladu budou padat jedna za druhou… Spalo se mi teda divoce, myslím, že nejvíc jsem se skutečně obávala těch zapadaných skal a kamenů, neboť na to se člověk nemůže žádným způsobem připravit….

Ráno nás vzbudilo sluníčko a nádherné svítání. Narvala jsem na sebe veškerou bezpečnostní výbavu, od vypolstrovaných kraťasů po páteřák a šla se postavit Rothornu tváří v tvář. Sluníčko, čerstvý asi 30centimetrový prašan, dobrá nálada a úsměvy jak od jezdců tak organizátorů, to všechno atmosféru závodu ještě více zahřálo. Stal se prostě zázrak. Po tom, co jsme již skoro všichni rezignovali na hezký závod a mysleli si, že to bude jenom trápení, nás příroda zase přelstila a ukázala, že nám přeje.

Koukala jsem na vytyčený závodní face. V jedné ruce fotku z předchozího dne, která již nebyla absolutně aktuální, ale pomáhala mi vytipovat místa, kde skutečně moc sněhu nebude a v druhé ruce dalekohled. Stěna to byla krásná, ale náročná. Prudká, členitá, zajímavá, dlouhá… Našla jsem si svoji lajničku a musela spěchat rychle na start, protože jsem na trať vyrážela jako první skierka v pořadí a jela hned po holkách na snb, kterých bylo asi 6, takže času nazbyt nebylo a bohužel ani na koukání na to, jak se s horou poperou závodnice, co jedou přede mnou… to byla trošku nevýhoda, ale co se dá dělat… vylosovala jsem si číslo 4, tak nic jiného nezbývalo.

Na startu vládla všeobecně dobrá atmosféra. Všichni se usmívali a přáli si dobré a bezpečné jízdy. Já se do toho pustila s tím, že nebudu zbytečně riskovat, neboť nejdůležitější je bezpečně a v pořádku dojet dolů. Již v prvním oblouku jsem zaznamenala něco, s čím jsem předtím nepočítala, a to, že mi sluníčko zalezlo za mraky a vytvořilo difůzní světlo, kdy moc nelze rozpoznat terénní nerovnosti a všechno se zalije to bílé tmy. Nic příjemné to nebylo, zejména v tom úvodním kuloáru, který bylo třeba projet plynule. Bohužel jsem toho moc neviděla, takže už to mě trošku psychicky i fakticky  zbrzdilo.. když už jsem si myslela, že mám kuloár a to nejhorší za sebou, vyjela jsem na skalku, kterou jsem chtěla skočit, ale ještě před ní mi zajela lyže pod sníh a chytla se té obávané skryté skály, takže mě to překulilo přes celou skalku a já si po ní „slidla“ až dolů. Naštěstí nebyla moc velká. V té chvíli jsem si myslela, že pro mě závod skončil, neboť jsem cítila bolest v koleni, kterým jsem se obouchala několikrát o skálu. Lyže mi nicméně zůstaly na nohou a jely dál. Byla jsem překvapená, že mi nevyply, ale to bylo zároveň štěstí, neboť jsem mohla pokračovat dál a nevzdat to. Koleno bolelo, ale nebylo to tak strašné. Samozřejmě tohle byl druhý faktor, který mě zase trochu zabrzdil v dalším riskování. Pak se mi jelo pěkně. Po úvodním kuloáru se kopec více rozestoupil a již bylo možno dělat větší oblouky. Vzhledem k tomu, že jsem jela mezi prvními jezdci, svah ještě nebyl tolik rozbitý, takže jsem si krásně užívala svojí lajnu v prašanu, který ještě nebyl dotčený. To bylo na tom to báječné! Ale přesto opět jednu nevýhodu to mělo.. na konci své lajničky jsem si chtěla skočit na závěr poslední skalku, kterou končil malý kuloárek. Předtím, než jsem se k ní ale dostala jsem spustila menší prachovou lavinku, (spíš takový splaz), který se však valil přesně tam, kde jsem chtěla skákat, proto jsem nakonec vyhodnotila, že nebude rozumné do pohybujícího se sněhu dopadat, a tak jsem skálu neskočila, nýbrž ji objela z druhé strany. To mě hodně mrzelo, ale i to se prostě může stát. Safety first!  V tom měli zase výhodu jezdci, kteří jeli později, neboť ty exponovanější svahy již byly shozené a věděli, kam mohou jet a kam raději ne.

Po dojezdu zavládla samozřejmě spokojenost. Byla jsem ráda, že jsem celá a dole. Musím říct, že svah byl mnohem delší a náročnější než např. v Davose, nohy dole už pěkně pálily! Obecně jsem byla s jízdou docela spokojená, ačkoliv jsem neodjela úplně lajnu, kterou jsem si vybrala. To zamrzelo. Samozřejmě nebýt těch nepříjemností, které mě po trati potkaly, mohlo to být lepší, ale myslím si, že se každý s něčím podobným po trati potýkal, takže je zbytečné uvažovat coby kdyby 

V cíli jsem potom ledovala koleno, neboť mi modřina naběhla v okamžiku. I poté, co adrenalin vyprchal, koleno vypadalo, že bude pouze naražené a krásně fialové ze všech stran, neboť jsem s ním mohla pořád hýbat a nějak markantně nenatékalo. To se mi ulevilo. Dívala jsem se potom na ostatní riderky a ridery a jako naschvál mi přišlo, že asi o dvě závodnice po mě sluníčko opět vysvitlo a hora se krásně prokreslila…Musím ale říct, že jsem byla i tak spokojená a když jsem na vyhlášení výsledků uslyšela svoje jméno jako nejlepší česká jezdkyně, potěšilo mě to ještě víc a byla jsem ráda, že jsem závod u té skály nevzdala a že jsem to dobojovala až do konce!

Závody se vskutku povedly a už teď se těším na další ročník Scott Czech Ridu příští rok!