Příroda ožila, přišlo jaro, mé běžecké srdce se pořádně rozpálilo a já jsem se neskutečně těšila na svoji závodní premiéru, kterou jsem zahájila na Pardubickém vinařském půlmaratonu 2010.
Protože se snažím dělat závodně in-line bruslení, neměla jsem toho v běhu potrénováno tolik, kolik bych si představovala. Měla jsem však cíl, kterého se mi podařilo docílit, takže jsem více méně spokojená. Chtěla jsem to především uběhnout a nedoběhnout poslední. Ovšem teď mi to nedá a na příštím půlmaratonu bych ráda doběhla v lepším čase, než nyní. A čím více závodů přijde, tím lepší časy bych chtěla mít.

V den svého velkého dne jsem byla v takovém rozpoložení, že jsem si říkala, „do čeho to zas jdeš?“. Sotva jsem vstala z postele. Při cestě do „města perníku“ jsem toho moc nenamluvila, neboť nervozita se stupňovala. A pak to přišlo a nebyl ani čas nad tím uvažovat. Po prezentaci na Letním fotbalovém stadionu jsem se přemístila i se svými fanoušky na místo děje – před Východočeské divadlo (které je mimochodem nádherné). Rozhlížela jsem se kolem, nasávala optimistickou atmosféru, a pak šla kolem mě legenda Danuška Zátopková. Vrhla jsem se k ní a požádala ji, zda by se se mnou nevyfotila. Souhlasila, zapózovaly jsme tedy před fotoaparátem, a když Danuška viděla, že poběžím, podala mi ruku a popřála mnoho štěstí. Dodala mi energii, a snad i díky ní jsem se nakonec dopracovala cíle. Byla to pro mě nesmírná čest se s ní střetnout a neskutečně si toho považuju.

Po doprovodném programu mladých mažoretek, se všichni shromažďovali na startu. Bylo to nepopsatelně úžasné. Přes tisícovku přihlášených běžců z přibližně osmnácti zemí se vyběhlo poprat s jednadvaceti kilometry. Mé pocity? Zčásti totální nadšení, zčásti nervozita, strach. V prvním kole jsem se cítila mizerně, myslela jsem, že skončím. Pak se to ale zlepšilo, endofírny se začaly uvolňovat, vypnula jsem a nemyslela na nic a jen se nechala unášet. Počasí nám vyšlo, ovšem v jednu chvíli jsem myslela, že roztaju, jak sluníčko pražilo. Čas utíkal, kilometry se zmenšovaly, až jsem se přiblížila cíli a doběhla až do konce. Dostala jsem medaili jako ostatní běžci, a hlavně se konečně pořádně napila vody. Nechybělo ani občerstvení.

Co říci na úplný závěr? Byl to pro mě jeden z nejúžasnějších dnů v životě, na který budu vzpomínat s nostalgickou náladou a úsměvem ve tváři. Jsem nesmírně ráda, že mé první běžecké závody byly právě v Pardubicích, a to z osobních důvodů. Nenacházím ani ta správná slova. Přidejte se a pojďte si také zaběhat.