Právě jsi se vrátila ze závodů v lezení na umělé stěně, jak to dopadlo?

Tááák… vyhrála jsem.

Jak se člověk musí připravit na to, aby byl první?

No já ani nevim. Zrovna jsem se vrátila z měsíčního zájezdu z Francie. Takže se dá říct, že se na závody připravuju spíš tak, že prostě jenom lezu. Nemám ani žádný systematický trénink. Lezu tak, jak mi to čas dovolí.

To znamená jak často?

Alespoň třikrát týdně, když jsem v Praze.

Jak jsi se k tomuto nepříliš masovému sportu dostala?

K lezení jsem se dostala na vysoké škole. Potřebovala jsem tenkrát získat nějaký kredity, tak jsem si vyhlédla kurzy lezení. Byly ale obsazený, tak jsem se přihlásila rovnou do oddílu, protože se mi lezení líbilo, no a už jsem u toho zůstala.

Takže jsi začala docela pozdě…

No vlastně až coby stará dvacetiletá větev (smích). Když jsem byla malá, chodily jsme s mámou do skal, ale ona pochopitelně nechtěla, abych někde lezla. Později jsem na svou dětskou touhu úplně zapomněla, což mě docela mrzí. No a potom jsem začala lézt, aniž by mě k tomu vlastně kdokoliv přivedl. To je asi celkem nestandardní. Co mám tak zkušenost, většinou lidé začínají lézt pod vlivem a vedením nějakého kamaráda-lezce.

Co na to říkají rodiče teď?

Bohužel se s tím dodnes příliš nevyrovnali. Maminka jo, ale táta a prarodiče mi to nějak nemůžou „odpustit“. Nejspíš to bude tím, že se k lezení váže takový volnější styl života, žádné stále zaměstnání, časté cestování… Taky o mě mají strach, nepovedlo se mi je přesvědčit, že při dodržení všech pravidel je to dost bezpečný sport. Myslí si, že lezu nejištěná a tak.

Jak jsi tedy vlastně vůbec začala?

Na stěně, protože jsem začala lézt někdy na přelomu listopad-prosinec. Tréninky byly dvakrát týdně na stěně s lanem. Byla jsem ale lezením posedlá, takže jsem to ještě prokládala lezením na tamější bouldrovce a to mě fakt chytilo. Na jaře jsem potom začala jezdit lézt do Labáku a do Tisé.

Co si myslíš, že taková holka jako ty musí na začátku udělat pro to, aby mohla začít lézt?

Já jsem vlastně nemusela vůbec nic (smích). Měla jsem to s veškerým servisem. Půjčili mi sedák, lezla jsem v teniskách a jinak tam bylo všechno potřebné. Lana, lidi, kteří poradili. Na začátku vždy stojí touha a vůle.

Jsou s tím spojeny nějaké oběti?

Jen jsem sundala pár prstýnků. Nehty jsem nikdy nenosila dlouhé, takže to jsem nemusela řešit, ale možná se právě tohle může stát takovou malou obětí pro některé dámy (smích). Francouzská manikúra trošku trpí…

Zajímá tě, jak u lezení vypadáš? Krom toho, že lezeš těžké bouldry, které zaslouží obdiv?

Tak třeba když se chystám na závody, zajdu do sekáče… (smích) Tílka za dvacku, abych byla hezká na fotkách (smích).

Co tě baví víc, bouldrování, nebo lezení

s lanem? Obojí tak napůl. Mě baví na umělé stěně víc bouldrovat a venku dávám přednost lezení s lanem. Na bouldrování je super, že se zkouší těžký kroky a je tam většinou trochu jiná atmosféra tím, že tě podporuje a hecuje parta kamarádů. Všichni zkoušej ten samej problém… a baví mě i ten pohyb. Když člověk udělá nějaký dynamický nebo hodně silový krok, který třeba dlouho zkoušel. A nakonec nad ním zvítězil.

Co ti lezení dává? Proč to vlastně děláš?

Asi to dělám hlavně pro to spojení sportu s přírodou. Je to hrozně mnohotvárný sport, ne jako třeba plavání, stále „do zblbnutí“ totéž. Je super vyrazit na víkend někam do skal… A pak taky parta lidí, která se okolo lezení motá. To je paráda. Je to taková grupa totálních individualit. Každej je úplně jinej a přitom mají všichni něco společnýho. Vášeň pro lezení… A to je úžasný, to mě na tom baví.

Jaký máš ráda destinace? Je rozdíl v lezení v zahraničí a u nás?

Tak rozdíl je hlavně v materiálu. U nás jsou to převážně pískovce, ale problém je v tom, že nejsou úplně ideálně odjištěný. A nesmí se na nich lézt s magnéziem. No a venku bývají hlavně bezpečně odjištěný vápence a je výhoda, že se tam dá jezdit už celkem brzo zjara. Jako Francie nebo Itálie, kde už je krásně teplíčko, když u nás ještě vládne zima.

Jak probíhají vaše zájezdy ven? To se spí jen tak pod skalou?

No to ne! (smích) Samozřejmě v pětihvězdičkovém hotelu, saténové povlečení…

Peřiny…?

Peřiny jsou to jediné co mám… a matraci. Spíme ve velkém autě, to je největší vymoženost lezců. Kdo ho nemá, spí ve stanu nebo jen tak pod širákem.

Máš přítele?

Jasný!

Lezce?

Jasný! (smích)

Co si myslíš o párech lezec-nelezkyně, nelezec-lezkyně?

No je určitě lepší, když jsou oba lezci, protože se jinak můžou vzájemně dost míjet. Chlapi lezci to mají ale hrozně těžký, sehnat ženskou-lezkyni. Ženský to mají samozřejmě snadnější, těch chlapů-lezců je prostě víc. Já sama bych nelezce nechtěla.

A jaký chlapi se v tomto sportu pohybujou?

No přece… Ti nejhezčí!!! (smích)

A čím to je?

Mají moc pěkný figury. A pak – jsou takoví svobodní… to je fajn. (smích)

Co bys teda nakonec ty za sebe doporučila kámošce, která si chce jít poprvé zalézt?

Asi bych doporučila jakýmukoliv začátečníkovi jít si zalízt spíš na stěnu s lanem než na bouldrovku. Je to větší zážitek a adrenalin, pocit, že někam dolezeš a visíš na laně, na který se musíš spolehnout… Určitě raději na umělku, naučit se základy a pak teprve, za odměnu, ho vzít někam ven.

Super, tak doufám, že třeba někdy vyrazíme

i spolu, ven a na lano, přeji mnoho úspěchů na závodech a moc děkuji za rozhovor.