Do centra závodu v rekreačním středisku u Ledče nad Sázavou jsme dorazili v úterý odpoledne. Kam oko dohlédne, všude se válejí kola, hůlky, brusle, oblečení, pádla a spousta tašek s jídlem. Poprvé se mi trochu svírá žaludek. Co já tu dělám?

Při výkladu trati dostáváme plachty map 1:50 000 s předtištěnými kontrolami. Dvě hodiny zakreslujeme fixkou postupy, kudy půjdeme (poběžíme, pojedeme…). Fíha, už tohle byla fuška… a to máme stihnout za 3 dny? Následuje představení týmů. My jsme s číslem 40, jmenujeme se Kompar Xstream a naše složení je Karel Skřivánek, Martin Šebánek, Karel Znojemský a Radka Brožková. Plác plác… děkujeme a běžíme se připravovat. Naštěstí se po každé etapě budeme vracet sem, takže všechno vybavení prostě rozkupičkujeme na pokoji. Konečně jdeme spát. Ale spát? Nejde to. Hlavou se mi honí všechno možné. Po dvou hodinách konečně usínám. Sny mají většinou lehce tragický nádech...

Ráno stojíme v Ledči na náměstí, kde bude v 10 hodin start. Pozoruji ostatní závodníky. Sice už pár let trénuji skoro každý den, ale v orienťáku mi jdou nejlépe krátké tratě na 35 minut. Ale 60-70 hodin? No nevím.

První etapou je 10kilometrový orientační běh s volným pořadím kontrol. Start. Všichni vybíhají jako by to byla etapa jediná. Kontroly nacházíme celkem bez problému, běží se nám dobře, týmy vtipkují. Máme všechno a dobíháme na hrad, kde je vložený „hradní orienťák“. Kličkujeme katakombami, ve věži slaníme 15 metrů z trámu a máme to.

Tak rychle na náměstí, přezout, batoh na záda, tyčinku do pusy a vyrážíme na 100km etapu na kole, kde posbíráme 10 kontrol. Potkáváme se s hodně týmy, endorfiny dělají svoje a zatím mi tahle akce připadá parádní. Cestu na šestou kontrolu jsme vzali zkratkou přes les - v závěru jsme museli vzít kola na záda, sejít prudký svah k rybníku, přetraverzovat skálu nad hladinou, vylézt na lávku a z nečekané strany vpadáme do depa. Kola necháváme oddechnout na místě a razíme na kros.

Kdeže to začíná? Tady do vody a přeplavat rybník? Vždyť já potřebuji vidět dno a v téhle vodě neuvidím ani svoji ruku. No nic, je to závod, jdeme do toho. Plavem oblečeni a v botaskách, cyklo helmy září nad hladinou. Drápeme se na břeh. Svahem nahoru, rovinka a dolů, slanit k potoku a korytem po laně dál. Pak roštím nahoru po provazovém žebříku, prolézt zříceninou a do potoka. Bublinky pěny na hladině čeříme našimi těly, která se snaží jít a neplavat. Pár kaskád vodopádků a tůní, závěrečné plavání v rybníku a hurá nahoru a po suchu zpět do depa. Kros je za námi, jdeme na jumarování (výstup na skálu jištěný lanem za pomoci mechanických pomůcek tzv. jumarů - pozn. red.).

Ještě nedávno jsem to neuměla ani vyslovit. Před měsícem jedna krátká lekce na umělé stěně, pracně vypachtěných pár metrů po laně a teď to musím zvládnout. Sunu se po laně vzhůru, je to zatraceně vysoko, nahoře chvíli bojuji se zaseknutým jumarem. Nakonec povolil a já můžu slanit dolů. Už nám zbývá jenom lezení. Je nataženo hodně cest, musíme každý vylézt jednu. Beru nejlehčí. Takový choďák už jsem dlouho nešla, ale jsem za to ráda :-)

Tak tady máme hotovo, sednout na kola a jedeme dál. Chvíli po asfaltu, chvíli terénem. V hospodě nabíráme vodu. Kam jedete? Do Ledče. A odkud? Z Ledče… to už vypadáme jako opravdoví blázni. Nevadí, není to poprvé ani naposled. 100 kilometrů v nohách a dojíždíme do depa. Konečně. Kolo už mi trochu začínalo lézt krkem.

Rychle přebalit, vzít vodu, jídlo, brusle a hůlky a jdeme na třetí etapu - 55 kilometrů dlouhý inline/trek. Musíme posbírat 8 kontrol a můžeme si vybrat, jestli po asfaltu na inlinech nebo pěšky cestou necestou. Někdy je to necestou i na inlinech... Na asfaltu nazouváme brusle. Postrach závodu se blíží, protože na tomhle jsem jezdila naposledy před sedmi lety. Navíc mám půjčené rychlejší od kamaráda, na kterých jsem nikdy nestála, a navíc pojedeme s hůlkami. Zapínám přezky a zkouším se postavit. Začínáme do kopce a mně spadl kámen ze srdce. Jde to. A nádherně. S hůlkami je to skoro jako na běžkách, ale mnohem jednodušší. Valíme po asfaltu, a tmu řežou jenom naše červené blikačky a bílé čelovky. Tam kde vrstevnice vypadají hustší než rákosníčkova mlha si přibržďujeme brzdičkou, hůlkami nebo příkopem. Kde už to nejde, tam přezouváme a sbíháme po svých. Do depa dorážíme chvíli před ránem.

Opět snaha o rychlé přebalení, věci soukáme do barelů a vyrážíme na čtvrtou etapu - Sázavu na kanoích. Bereme si ale kajakářská pádla, se kterými je to rychlejší a pohodlnější. Jezů bylo nepočítaně. Jelikož je moc nemusím, tak někdy protestuji, že to radši přejdu po břehu, ale časově by to nebylo výhodné, tak zůstávám sedět a radši na nic nemyslím. Po probdělé noci to není zase takový problém. Před Kácovem je připraveno další lezení. Za nevylezenou cestu by bylo plavání přes řeku tam a zpět. No to bych nerada. Jako nejslabší lezec z týmu si zase vybírám schody do nebe. Jde to dobře. Kluci si moc nevybírají, lezou co je po ruce, naštěstí úplně v pohodě, nemusíme plavat, ale jen se plavit dál. Končíme za pár kilometrů v Českém Šternberku. Etapa měla 60 km (včetně kilometrů na kontroly na břehu). Úsek řeky, který se jezdí 2-3 dny jsme si stylem „galeje“ dali za necelý den.

Taháme lodě na břeh, brusle z batohu, hůlky z lodi a razíme dál. Před námi je 70 km dlouhá etapa inline/treku. Začátek je na bruslích pěkně do kopce, tak se konečně trochu zahříváme. Je už asi odpoledne, nevím. Hodinky nemám a podle jídla se to nedá poznat, protože jíme skoro pořád, za pohybu. O této etapě se mi těžko něco píše. Prostě pár hodin jdeme, běžíme, jedeme na bruslích nebo přezouváme. Zase se nám setmělo a okolo půlnoci dorážíme do depa připravit se na poslední etapu.

Naposledy bereme kola a vyrážíme za hodiny duchů do lesů, na cyklistickou etapu dlouhou 240 kilometrů. Začátek si moc nepamatuji, jeli jsme po nějaké cestě pořád do kopce. IQ mi pokleslo tak pod 80. Monotónně šlapu do pedálů, když tu najednou mezi stromy vidím obrovskou kamennou věž. Co ta tady dělá? Pak přijedeme blíž a tam nic není. Za zatáčkou se na kopci rýsuje hradba lesa, ze které na mě zle zírají obrovské kočičí oči. Mám divný pocit, jde z nich strach. Snažím se přesvědčit mozek, že je to jen měsíc svítící mezi korunami… ne, pořád tam jsou. Tak se tam radši nedívám.

Po nějaké době dorážíme do oblasti, kde začíná vložený orienťák s 10 kontrolami. Ale aby to nebylo jen tak, lampionky visí ze srázů v zatopených lomech, většina umístěna tak, aby se na ně muselo doplavat. Za hluboké noci přijíždíme k prvnímu lomu. Mezi stromy se rýsuje hrůzný „prostor“. Stojíme nad černými srázy a pod námi tuším temnou hladinu. S čelovkami nacházíme slez k vodě. Do prčic. Nejenže nevidím na dno, vidím jenom srázy, kameny a popadané kmeny ve vodě. Nedá se dělat. Převlékám se do kraťasů a jdeme do vody, která je teplejší než vzduch. Snažím se o klidná tempa a radši se nedívám pod sebe. Na břehu se do nás dává zima. Bereme přes sebe bundy a razíme dál. Všechno se opakuje. Jen zima je čím dál větší. Rozednilo se. Jeden lom vypadal obzvlášť nevábně. Plaveme mezi špinavými bublinami a jen těsně míjím plovoucí chcíplou krysu. Nezastavitelné drkotání zubů nás provází až do konce. Konečně máme všech 10 lampionů a převlíkáme se do suchého. Bylo to krušné, ale s odstupem času právě na tuhle část vzpomínám skoro nejraději.

V chladném ránu se snažíme zahřát šlapáním do pedálů. Ale chce se nám hrozně spát. Polykáme kofeinové tablety, ale spánku se nedá ubránit. Hlavně z kopce. Už jsme na trati 48 hodin nonstop. Tak si začínám zpívat. Nakonec si celý den každý úsek z kopce zpívám, do kopce lapám po dechu. Jedeme od kontroly ke kontrole, jíme za jízdy. Bolí mě koleno a beru si první ibalgin. Sluníčko se nám snaží vynahradit chladnou noc. Ale trochu to přehnalo - je velké vedro. Ještě vytlačit kola na Blaník. Jsou tam a čekají... Rytíři nevyjeli, takže ještě nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř. Od pořadatelů se dozvídáme, že jsme druzí a další tým je za námi necelou půlhodinu. Rozhodnutí je jasné. Vytahujeme z batohů energetické gely, polykáme další kofeinové tablety a pojedeme co to dá. Kolik kilometrů do cíle? Nevím. Sto? Nabírám druhý dech, sleduji jen bílou krajnici a zadní kolo jezdce přede mnou. Hodiny ubíhají, nevím kolik kilometrů zbývá. Je to tak lepší. Závěrečný sjezd do Ledče a poslední minuty podél řeky. V 22:06 dorážíme do cíle. 535 km za 59 hodin nonstop. Hlasitá hudba, potlesk, šampáňo.
Zvládli jsme to a jsme druzí!

Před závodem jsem si říkala, že to chci prostě zkusit, abych si mohla říct, že tohle už nikdy. Ale jen co prospím 20 hodin se střídající se teplotou a zimnicí a přestane mi být na zvracení, tak se ptám - Tak kdy příště? :-)