Jeli jsem parta seskládána z 8 kluků a já jediná holka, ale tato sestava mi vyhovovala. Atmosféra byla pohodová a vše zlepšovalo vyprávění našeho průvodce Karla. Cestu autobusem nám krátil neuvěřitelnými zážitky ze svých cest ve Finsku, v Kavkazu či setkání s medvědem v Americe. Pro něj byl tento zájezd „vymazlený“, žádný extrém. Vše bylo totiž značené! Pro nás „neotrlé“ to ale bylo občas šáhnutí na své dno a posunutí vlastní hranice extremity.

Když nám týden před odjezdem poslal Karel seznamovací plánek s informacemi, všechny nás mírně pobavil. Že první den strávíme místo v kempu někde na tábořišti, jsem přešla s úsměvem. Dále jsem se pousmála nad větou, že jsou cesty přizpůsobené pro zkušené bikery, vedené většinou mimo silnici, což jsme se nakonec opravdu přesvědčili. Nepovažuji se za svátečního cyklistu, ale za zkušeného určitě taky ne (možná po Dolomitech už ano :)) Ovšem denně jsme měli podle plánu najet 40 – 50 km, což není taková hrůza, řeknete si, ale před převýšením až 2200 m jsem se začínala mírně otřásat. Moje největší převýšení bylo za letošní sezónu asi 400 m během jednoho dne.

Nakonec jsme všichni strávili noc v kempu nedaleko městečka Cortina. Zázemí bylo krásně, hned vedle stanů nám tekla krásně průzračná horská říčka a na večerní posezení s přáteli bude dlouho vzpomínat.

První den jsme jeli po staré železnici (stanice Ospitale) pod Monte Cristallo (3297 m), přes Passo Tre Crocci (1805 m), kde jsme sjížděli sjezdovku a pořádně dali zabrat brzdám, k jezeru Misurina (1785 m), dále na Monte Piano a zpět přes Ospitale do Cortiny.
55 km a asi 1400 m převýšení.

Druhý den jsme vyrazili přes městečko Cortina d‘ Ampezzo do vesničky jménem Pocol, kde byl památník obětem první světové války (1480 m). Dále směr na Passo Falzarego a Cinque Torri (2130 m). Dále jsme postupovali k horní stanici lanovky Averau (2413 m – náš nejvyšší bod výpravy). Odtamtud jsme spadli na spodní stanici lanovky Fedare do výšky 1962 m, pokračovali po silnici na Passo Giau, kde se jezdí Giro d‘ Italia (2175 m) a zpátky do Cortiny (1250 m), kde následovala prohlídka města.
67 km a 1600 m převýšení.

Třetí den byl od rána velmi deštivý, ale etapu do oblasti Fanes nám to nepřekazilo. Z Cortiny jsme jeli směr Ospitale cestou Via Salata na Sanes (2120 m) a dále na chatu Pederu (1548 m). Sjezd 600 m během 3 km. Pak dále na Fanes (2080 m) a přes sedlo Passo Limo (2172 m) a údolím Fanes, hodnoceno jako jedno nejkrásnějších údolí, zpátky do kempu.
52 km a 1700 m převýšení.

Byl to pro mě jeden z nejsilnějších a nejextrémnějších zážitků, poznala jsem, kde jsou mé hranice a několikrát překonala sama sebe. Počasí nám až tak nepřálo, ale někdy nezáleží, kam jedete a jak tam bude, ale s kým jedete. Už teď přemýšlíme co „spácháme“ příští rok. Díky bando!!!