Výstup na Aconcaguu (6962 m), nejvyšší horu severní a jižní Ameriky, jsme
naplánovali společně s partnerem Jakubem cestou falešného polského
ledovce. Výstupová cesta není technicky obtížná, je to „choďák".
Oproti normálce je jen delší, náročnější a nákladově dražší, ale
také rozmanitější, barevnější a méně frekventovaná.
Připraveni s obrovskými nacpanými bágly, oblečeni v péřovkách a za
údivu leteckého personálu nad mými výškovými boty, jsme mohli po
dlouhodobé přípravě (také za pomoci sponzorů Nutrend a Centrum H.E.A.T.
Letňany) usednout do letadla a odletět do Buenos Aires. Pak už se stačilo
luxusním autobusem přesunout do Mendozy, zařídit permit, nakoupit jídlo a
bomby, dojet do Penitentes (resp. do P. de Vacas) a hurá do hor!
Z Punta de Vacas - 2408 do BC Plaza Argentina - 4200
Cesta do základního tábora Plaza Argentina trvá 3
dny. Vede údolím Vacas kolem stejnojmenné řeky. Okolní krajina se mění ze
zeleného travního porostu do jakéhosi žlutého bodláčí a okolní hory
díky velké rozmanitosti geologických prků přechází od hnědé do
růžové až nachově zelené. Údolí by se mělo jmenovat údolím duhy.
Nestačíme s údivem koukat a s menšími batohy si to vesele postupně
míříme nahoru.
Míjí nás muly s naší bagáží a mulaři halekají, aby drželi stádo
pohromadě. Teplota musí přesahovat 30°C. Naše pokožka brzy červená a tak
hned první den oblékáme dlouhá trika a kalhoty a nasazujeme šátky přes
obličej. V průběhu cesty přes Pampa de Leňas 2860 a Casa de Piedra 3232
brodíme dvakrát řeku, jejíž ledovost řeže ostře do nohou. Pak už
konečně přicházíme do Plaza Argentiny. Prvních necelých 2000 výškových
metrů máme za sebou.
Z Plaza Argentina do Campu 1 - 4900
V Plaza Argentině 4200 máme strávit čtyři dny. I
přesto, že je na první den naplánovaný odpočinek tzv. „rest day“ a
Američané se povalují u stanů, my jdeme na malý výšlap nasbírat první
výškové metry, abychom se lépe aklimatizovali. Potkáváme tři
individuální horolezce. „Tome, co budeš dělat, když se ti něco stane?“
ptám se a dostávám jednoduchou odpověď: „Tam je spousta lidí, on mi
někdo pomůže,“ hmm etická odpověď, pomyslím si a s Kubou s nimi
scházíme zpět do kempu.
Další den nás čeká první vynáška našich věcí do Campu 1. I přes tu
bagáž se nám jde o něco lépe než předchozí den. V prudkém suťovém
svahu všichni nasazují tempo loudajících se šneků a my se smějeme, jak
naše tempo směšně působí s extrémně rychle sbíhajícími nosiči. Schováváme naši bagáž v jedné kamenné
přihrádce – místu pro stan, když Kuba s údivem zvolá: „Ty vole, voni
si sem nechaj vytáhnou i záchodový prkýnko!“ „No, to ty si budeš muset,
miláčku, vystačit s prostým igeliťákem FM – 1156,“ vetuji s úsměvem.
(Pozn.: igelitový sáček na exkrementy dostává v BC každý a je
očíslován dle čísla permitu.) Posvačíme, chvíli relaxujeme, každá
minuta v této výšce je dobrá a pak také rychlostí blesku mizíme dolů.
Zítra nás čeká opravdový rest day.
Všichni balí a odchází. I ty skupinky, které dorazily do BC stejně jako
my. Začínáme nervóznět. Většina mezi Campem 1 a Campem 2 oproti nám
přechází na normálku. Vypadá to, že v Campu 2 budeme osamělí. Rozhodneme
se ale v naší taktice vytrvat, i když tato otázka, zda je to dobře nebo ne,
často padne. Další den se nejen přesouváme do Campu 1, ale také se mění
počasí. Objevují se mraky, trochu sněží a přituhuje.
Dlouhé dny do Campu 2- 5900
Je sice oblačno, ale sem tam slunce zasvítí. My vycházíme s další
vynáškou do Campu 2. Zatímco včera jsem se přímo nahrnula do Campu 1, dnes
mi chybí vnitřní energie. A tak to morálově táhne Kuba. Prudký svah si jako ostatní
zjednodušujeme cik cak pěšinkami, které vyhovují Kubovi. Natahuje svůj
neskutečně dlouhý krok a utíká mi. Já se táhnu dnes jako smrad. V půlce
dáváme přestávku a lepím si první oděrky na nohou stříbrnou tape
páskou. Podaří se mi ji upustit. Smutně jen koukáme, jak tato nezbytná
věc poskakuje a kutálí se dolů do údolí. „Ty máš den, co?“ komentuje
Kuba. Nahoře nás všichni opouští a pokračují na normálku. Nás čeká
ještě pár hodin, než vyběhneme kopec k Polskému ledovci. Jdeme sami a pak
v Campu 2, kde jsou jen dva polské stany, vybíráme ohrádku vedle nich a
ukládáme bagáž. Začíná hodně sněžit. Rychle se v tom nečase
vydáváme zpět a sbíháme přímou cestou ve svazích dolů.
Další den je rest, proto pořádně odpočíváme. Docela sem tam svítí
slunce a okolní skupiny hlásí, že má být 5 dní pěkně.
Protože je to ale Aconcagua, navzdory předpovědi počasí ráno silně
fouká. Dvě hodiny po probuzení se všichni rozhodují, zda pokračovat.
Místní guidové se zlobí na meteorology. My bychom se měli přesunout do
Campu 2. Po dvou hodinách se vítr mírní a tak i s ostatními vyrážíme. Bagáž je docela těžká a jdeme zvolna. Vítr
pofukuje, pak se snáší mlha a vítr začíná zesilovat. V 5400 metrech v
polovině cesty je už takový vichr, že se ještě s jednou skupinkou
tísníme za skálou a přečkáváme jeho nápor. Teď je mi líto, že jsem si
nevzala ty lyžařské brýle. Ledovcové brýle mám zmrzlé a nic nevidím.
Zatímco ostatní čeká ještě traverz a kemp, my děláme rychlé
rozhodnutí. Než jít v tomhle další hodiny do Campu 2, v malé chvíli, kdy
nám vítr dává šanci, rozbalujeme na planince stan, ukotvujeme za balvany a
mizíme v něm. Stejný nápad měli i dva stany angličanů a další tři
stany poláků. Celou noc koukáme na strop stanu, pokud nás nemlátí do
obličeje: „Vydrží to?“ ptám se. „Nevím, snad,“ odpovídá stroze
Kuba.
Ráno se probouzíme v jakési ledové krustě, která se stala z našeho stanu.
Do půlky je pod vrchní vrstvou zasypaný sněhem. A uvnitř je zledovatělý a
všechno je mokré. „Moc dejcháš,“ říkám Kubovi. „A ty nedejcháš
nebo co?“ diví se. „No ale ty víc. Jsi větší a máš větší
plíce,“ odpovídám už se smíchem. Jídlo máme v Campu 2. Celý den proto
pojídáme jen zbytky klobásky a sýru, které nám už po tolika dnech lezou
krkem a čokoládu. Dočítáme detektivky a hrajeme kostky, opět vyhrávám.
Vichr neustává. Jsme smutní. Budeme to muset asi zabalit a sejít dolů.
Počasí vypadá beznadějně, výstup bychom v tomhle neriskovali. Odpoledne
dostáváme od Angličanů dobrou zprávu. Zítra má být docela hezky a
další den je ideální pro výstup. Moc tomu nevěřím. Večer sleduji stan,
pořád se cloumá ve větru. V noci se probouzíme a je to stále stejné. Do
řeči nám není, ale je to realita. Nu co.
Brzy ráno mne probouzí podivné ticho. Stan stojí klidně a po větru ani
památky. Počítám do 60 a je to stále stejné. Počítám do 100. Klid. S
úsměvem se v navlhlém spacáku překulím na bok a s myšlenkou, že přece
jen půjdeme nahoru, dospávám do rána.
Další den balíme a těšíme se nahoru. Angličani
a Poláci mají stejnou cestu. My však vyrážíme jako první. Potkáváme
„našeho“ polského kluka z horních dvou stanů. Shání pomoc a tak jej
navigujeme k Angličanům, mají satelitní telefon. Zpět nás dohání a
dovídáme se všechny smutné zprávy. V jeden den zahynuli tři lidé. Ve
skleslé náladě přicházíme do Campu 2 a nacházíme obrovskou hromadu
sněhu, někde pod ním je naše vynáška. Hledáme novou ohrádku, stavíme
stan, večeříme a připravujeme se na zítřejší výstup. Ještě se
seznamujeme s traverzem. Je celý zasněžený novým sněhem a pěšinka je
viditelná jen v pár místech.
Výstupový den na vrchol 6962
Vyrážíme ve 3 hodiny ráno. Ve tmě jen za svitu čelovek se snažíme
trefit na pěšinu v traverzu. Všude je hluboký sníh po kolena a místy až
po pás. Mrzne. Kubu zebou nohy a mne prsty v péřových rukavicích. Po dvou
hodinách Kuba prohodí: „Do háje, tohle se nacvičuje v Tatrách u chaty a
ne tady v šesti tisících!“ Mlčím a pokračujeme dále. V dálce za sebou
vidíme další dvě čelovky. Lavinézní úseky překonáváme postupně po
jednom a po 5 hodinách se dostáváme na normálku. Zatímco odpočíváme a
Kuba si mne nohy, dochází nás dvojice a prohazuje ke Kubovi: „Good job,
thanks.“
Tento úsek nás tak vyšťavil, že k dřevěné chýši Independencii 6300 se
jen šineme. Posvačíme tyčinku a pokračujeme dále k výstupovému
svahu Canaleta 6700. Kuba jde rychleji a při čekání na mě odpočívá. Já
jdu pořád. Před Canaletou potkáváme tři Čechy a ti nás ujišťují, že
už jen dvě hodiny, než vylezeme na vrchol. Ranní výkon ale dělá své a my
postupujeme velmi pomalu. Cítíme nedostatek energie z hladu, chtělo se to i
normálně najíst. Na vrchol se nám podaří vystoupit pozdě odpoledne, kdy
už je zataženo. Škoda, nejde nic vidět, ale hurá jsme tu. Fotíme,
natáčíme a pak se snažíme zmizet dolů. Ale jak má člověk představu,
že sestup půjde rychle, dost se naopak táhne. Energie je pomálu a tak mne
Kuba krmí násilím Nutrendem a čokoládou. Tato energetická bomba mi
pomáhá soustředit se na poslední nejhorší úsek – traverz, už je zase
hezky…. Dáváme oba pozor, abychom třeba neupadli, a ještě za světla se
nám podaří dostat ke stanu. „Ty vole, to byl teda den,“ říkám. Kuba
dodává: „Hm, už abychom byli v BC. Si dám to pivo.“
Hurá dolů na steak
Cestou dolů jsme postupně nabalovali další a další bagáž, až jsme v
BC zjistili, že můj batoh má téměř 30kg a Kubův 38kg. „Tak to
nevím,“ koukám smutně na tu hromádku neštěstí. „No, to já taky,
protože Danielovi Lopézovi došlo pivo. Se fakt na to…,“ komentuje
nešťastně Kuba. Dáváme tedy jen koka čaj a pizzu a další dva dny nás
čeká neskutečně dlouhá cesta dolů.
Cestou dolů se hodně trápíme, zatímco ostatní si platí drahé muly.
„Budeš muset posilovat více záda,“ komentuje mé nešťastné výkony
Kuba. První den přicházíme až v 11 v noci. Trochu jsme to přepískli. Několik set metrů před kempem
už nás netrpělivě vyhlíží rangerka s mulařem, která o nás dostala
zprávu od mulařů a pak konečně zahlédla naše čelovky. Mulař mi
sundává batoh a celý překvapený se prohne. „No, jen si to pěkně
vyzkoušej, co nosí tvé muly,“ popichuje jej rangerka Anne. Dostáváme
najíst a napít, abychom doplnili energie. Pro nás je to normální jídlo po
16 dnech těstovin ze sáčků. Grilované maso, džusy a čaj. Další den po
cestě smlouváme s mulařem a za pár babek mi bere bagáž, kterou si pak
vyzvednu až v cílové stanici Punta de Vacas. A pak už rychle do Puenta Incy
na steak. „To je nejlepší steak, jaký jsem kdy jedl,“ rozplývá se Kuba
a září štěstím. A jak by taky ne, když tenhle výlet nám dopadl
dobře.
V době našeho výstupu došlo k několika tragickým událostem, které nás velmi bolestivě zasáhly. Aconcagua dokáže být velmi zlá dáma a neodpouští jakékoli chyby. Je to velmi smutné. Život je a najednou není. Jak je velmi rychle pomíjivý. Rádi bychom proto tuto vzpomínku na náš výstup věnovali těm, kteří už bohužel nemohou být mezi námi.