Výstup na Aconcaguu (6962 m), nejvyšší horu severní a jižní Ameriky, jsme naplánovali společně s partnerem Jakubem cestou falešného polského ledovce. Výstupová cesta není technicky obtížná, je to „choďák". Oproti normálce je jen delší, náročnější a nákladově dražší, ale také rozmanitější, barevnější a méně frekventovaná.

Připraveni s obrovskými nacpanými bágly, oblečeni v péřovkách a za údivu leteckého personálu nad mými výškovými boty, jsme mohli po dlouhodobé přípravě (také za pomoci sponzorů Nutrend a Centrum H.E.A.T. Letňany) usednout do letadla a odletět do Buenos Aires. Pak už se stačilo luxusním autobusem přesunout do Mendozy, zařídit permit, nakoupit jídlo a bomby, dojet do Penitentes (resp. do P. de Vacas) a hurá do hor!

Z Punta de Vacas - 2408 do BC Plaza Argentina - 4200

Cesta do základního tábora Plaza Argentina trvá 3 dny. Vede údolím Vacas kolem stejnojmenné řeky. Okolní krajina se mění ze zeleného travního porostu do jakéhosi žlutého bodláčí a okolní hory díky velké rozmanitosti geologických prků přechází od hnědé do růžové až nachově zelené. Údolí by se mělo jmenovat údolím duhy. Nestačíme s údivem koukat a s menšími batohy si to vesele postupně míříme nahoru.

Míjí nás muly s naší bagáží a mulaři halekají, aby drželi stádo pohromadě. Teplota musí přesahovat 30°C. Naše pokožka brzy červená a tak hned první den oblékáme dlouhá trika a kalhoty a nasazujeme šátky přes obličej. V průběhu cesty přes Pampa de Leňas 2860 a Casa de Piedra 3232 brodíme dvakrát řeku, jejíž ledovost řeže ostře do nohou. Pak už konečně přicházíme do Plaza Argentiny. Prvních necelých 2000 výškových metrů máme za sebou.

Z Plaza Argentina do Campu 1 - 4900

V Plaza Argentině 4200 máme strávit čtyři dny. I přesto, že je na první den naplánovaný odpočinek tzv. „rest day“ a Američané se povalují u stanů, my jdeme na malý výšlap nasbírat první výškové metry, abychom se lépe aklimatizovali. Potkáváme tři individuální horolezce. „Tome, co budeš dělat, když se ti něco stane?“ ptám se a dostávám jednoduchou odpověď: „Tam je spousta lidí, on mi někdo pomůže,“ hmm etická odpověď, pomyslím si a s Kubou s nimi scházíme zpět do kempu.

Další den nás čeká první vynáška našich věcí do Campu 1. I přes tu bagáž se nám jde o něco lépe než předchozí den. V prudkém suťovém svahu všichni nasazují tempo loudajících se šneků a my se smějeme, jak naše tempo směšně působí s extrémně rychle sbíhajícími nosiči. Schováváme naši bagáž v jedné kamenné přihrádce – místu pro stan, když Kuba s údivem zvolá: „Ty vole, voni si sem nechaj vytáhnou i záchodový prkýnko!“ „No, to ty si budeš muset, miláčku, vystačit s prostým igeliťákem FM – 1156,“ vetuji s úsměvem. (Pozn.: igelitový sáček na exkrementy dostává v BC každý a je očíslován dle čísla permitu.) Posvačíme, chvíli relaxujeme, každá minuta v této výšce je dobrá a pak také rychlostí blesku mizíme dolů. Zítra nás čeká opravdový rest day.

Všichni balí a odchází. I ty skupinky, které dorazily do BC stejně jako my. Začínáme nervóznět. Většina mezi Campem 1 a Campem 2 oproti nám přechází na normálku. Vypadá to, že v Campu 2 budeme osamělí. Rozhodneme se ale v naší taktice vytrvat, i když tato otázka, zda je to dobře nebo ne, často padne. Další den se nejen přesouváme do Campu 1, ale také se mění počasí. Objevují se mraky, trochu sněží a přituhuje.

Dlouhé dny do Campu 2- 5900

Je sice oblačno, ale sem tam slunce zasvítí. My vycházíme s další vynáškou do Campu 2. Zatímco včera jsem se přímo nahrnula do Campu 1, dnes mi chybí vnitřní energie. A tak to morálově táhne Kuba. Prudký svah si jako ostatní zjednodušujeme cik cak pěšinkami, které vyhovují Kubovi. Natahuje svůj neskutečně dlouhý krok a utíká mi. Já se táhnu dnes jako smrad. V půlce dáváme přestávku a lepím si první oděrky na nohou stříbrnou tape páskou. Podaří se mi ji upustit. Smutně jen koukáme, jak tato nezbytná věc poskakuje a kutálí se dolů do údolí. „Ty máš den, co?“ komentuje Kuba. Nahoře nás všichni opouští a pokračují na normálku. Nás čeká ještě pár hodin, než vyběhneme kopec k Polskému ledovci. Jdeme sami a pak v Campu 2, kde jsou jen dva polské stany, vybíráme ohrádku vedle nich a ukládáme bagáž. Začíná hodně sněžit. Rychle se v tom nečase vydáváme zpět a sbíháme přímou cestou ve svazích dolů.

Další den je rest, proto pořádně odpočíváme. Docela sem tam svítí slunce a okolní skupiny hlásí, že má být 5 dní pěkně.

Protože je to ale Aconcagua, navzdory předpovědi počasí ráno silně fouká. Dvě hodiny po probuzení se všichni rozhodují, zda pokračovat. Místní guidové se zlobí na meteorology. My bychom se měli přesunout do Campu 2. Po dvou hodinách se vítr mírní a tak i s ostatními vyrážíme. Bagáž je docela těžká a jdeme zvolna. Vítr pofukuje, pak se snáší mlha a vítr začíná zesilovat. V 5400 metrech v polovině cesty je už takový vichr, že se ještě s jednou skupinkou tísníme za skálou a přečkáváme jeho nápor. Teď je mi líto, že jsem si nevzala ty lyžařské brýle. Ledovcové brýle mám zmrzlé a nic nevidím. Zatímco ostatní čeká ještě traverz a kemp, my děláme rychlé rozhodnutí. Než jít v tomhle další hodiny do Campu 2, v malé chvíli, kdy nám vítr dává šanci, rozbalujeme na planince stan, ukotvujeme za balvany a mizíme v něm. Stejný nápad měli i dva stany angličanů a další tři stany poláků. Celou noc koukáme na strop stanu, pokud nás nemlátí do obličeje: „Vydrží to?“ ptám se. „Nevím, snad,“ odpovídá stroze Kuba.

Ráno se probouzíme v jakési ledové krustě, která se stala z našeho stanu. Do půlky je pod vrchní vrstvou zasypaný sněhem. A uvnitř je zledovatělý a všechno je mokré. „Moc dejcháš,“ říkám Kubovi. „A ty nedejcháš nebo co?“ diví se. „No ale ty víc. Jsi větší a máš větší plíce,“ odpovídám už se smíchem. Jídlo máme v Campu 2. Celý den proto pojídáme jen zbytky klobásky a sýru, které nám už po tolika dnech lezou krkem a čokoládu. Dočítáme detektivky a hrajeme kostky, opět vyhrávám. Vichr neustává. Jsme smutní. Budeme to muset asi zabalit a sejít dolů. Počasí vypadá beznadějně, výstup bychom v tomhle neriskovali. Odpoledne dostáváme od Angličanů dobrou zprávu. Zítra má být docela hezky a další den je ideální pro výstup. Moc tomu nevěřím. Večer sleduji stan, pořád se cloumá ve větru. V noci se probouzíme a je to stále stejné. Do řeči nám není, ale je to realita. Nu co.

Brzy ráno mne probouzí podivné ticho. Stan stojí klidně a po větru ani památky. Počítám do 60 a je to stále stejné. Počítám do 100. Klid. S úsměvem se v navlhlém spacáku překulím na bok a s myšlenkou, že přece jen půjdeme nahoru, dospávám do rána.
Další den balíme a těšíme se nahoru. Angličani a Poláci mají stejnou cestu. My však vyrážíme jako první. Potkáváme „našeho“ polského kluka z horních dvou stanů. Shání pomoc a tak jej navigujeme k Angličanům, mají satelitní telefon. Zpět nás dohání a dovídáme se všechny smutné zprávy. V jeden den zahynuli tři lidé. Ve skleslé náladě přicházíme do Campu 2 a nacházíme obrovskou hromadu sněhu, někde pod ním je naše vynáška. Hledáme novou ohrádku, stavíme stan, večeříme a připravujeme se na zítřejší výstup. Ještě se seznamujeme s traverzem. Je celý zasněžený novým sněhem a pěšinka je viditelná jen v pár místech.

Výstupový den na vrchol 6962

Vyrážíme ve 3 hodiny ráno. Ve tmě jen za svitu čelovek se snažíme trefit na pěšinu v traverzu. Všude je hluboký sníh po kolena a místy až po pás. Mrzne. Kubu zebou nohy a mne prsty v péřových rukavicích. Po dvou hodinách Kuba prohodí: „Do háje, tohle se nacvičuje v Tatrách u chaty a ne tady v šesti tisících!“ Mlčím a pokračujeme dále. V dálce za sebou vidíme další dvě čelovky. Lavinézní úseky překonáváme postupně po jednom a po 5 hodinách se dostáváme na normálku. Zatímco odpočíváme a Kuba si mne nohy, dochází nás dvojice a prohazuje ke Kubovi: „Good job, thanks.“

Tento úsek nás tak vyšťavil, že k dřevěné chýši Independencii 6300 se jen šineme. Posvačíme tyčinku a pokračujeme dále k výstupovému svahu Canaleta 6700. Kuba jde rychleji a při čekání na mě odpočívá. Já jdu pořád. Před Canaletou potkáváme tři Čechy a ti nás ujišťují, že už jen dvě hodiny, než vylezeme na vrchol. Ranní výkon ale dělá své a my postupujeme velmi pomalu. Cítíme nedostatek energie z hladu, chtělo se to i normálně najíst. Na vrchol se nám podaří vystoupit pozdě odpoledne, kdy už je zataženo. Škoda, nejde nic vidět, ale hurá jsme tu. Fotíme, natáčíme a pak se snažíme zmizet dolů. Ale jak má člověk představu, že sestup půjde rychle, dost se naopak táhne. Energie je pomálu a tak mne Kuba krmí násilím Nutrendem a čokoládou. Tato energetická bomba mi pomáhá soustředit se na poslední nejhorší úsek – traverz, už je zase hezky…. Dáváme oba pozor, abychom třeba neupadli, a ještě za světla se nám podaří dostat ke stanu. „Ty vole, to byl teda den,“ říkám. Kuba dodává: „Hm, už abychom byli v BC. Si dám to pivo.“

Hurá dolů na steak

Cestou dolů jsme postupně nabalovali další a další bagáž, až jsme v BC zjistili, že můj batoh má téměř 30kg a Kubův 38kg. „Tak to nevím,“ koukám smutně na tu hromádku neštěstí. „No, to já taky, protože Danielovi Lopézovi došlo pivo. Se fakt na to…,“ komentuje nešťastně Kuba. Dáváme tedy jen koka čaj a pizzu a další dva dny nás čeká neskutečně dlouhá cesta dolů.

Cestou dolů se hodně trápíme, zatímco ostatní si platí drahé muly. „Budeš muset posilovat více záda,“ komentuje mé nešťastné výkony Kuba. První den přicházíme až v 11 v noci. Trochu jsme to přepískli. Několik set metrů před kempem už nás netrpělivě vyhlíží rangerka s mulařem, která o nás dostala zprávu od mulařů a pak konečně zahlédla naše čelovky. Mulař mi sundává batoh a celý překvapený se prohne. „No, jen si to pěkně vyzkoušej, co nosí tvé muly,“ popichuje jej rangerka Anne. Dostáváme najíst a napít, abychom doplnili energie. Pro nás je to normální jídlo po 16 dnech těstovin ze sáčků. Grilované maso, džusy a čaj. Další den po cestě smlouváme s mulařem a za pár babek mi bere bagáž, kterou si pak vyzvednu až v cílové stanici Punta de Vacas. A pak už rychle do Puenta Incy na steak. „To je nejlepší steak, jaký jsem kdy jedl,“ rozplývá se Kuba a září štěstím. A jak by taky ne, když tenhle výlet nám dopadl dobře.

V době našeho výstupu došlo k několika tragickým událostem, které nás velmi bolestivě zasáhly. Aconcagua dokáže být velmi zlá dáma a neodpouští jakékoli chyby. Je to velmi smutné. Život je a najednou není. Jak je velmi rychle pomíjivý. Rádi bychom proto tuto vzpomínku na náš výstup věnovali těm, kteří už bohužel nemohou být mezi námi.