1. den
Všechno má v životě začátek i konec. Jinak tomu nebylo ani při našem
putování. To se začalo po non-stop noční jízdě přes Rakousko, kdy jsme
procitli v časných ranních hodinách na parkovišti v Rudné dolině (1 347
m), která se skrývá v hlubině Triglavského národního parku. Odtud po
lehkých nápravách na těle i duši jsme už s plnou polní vyrazili k
výšinám. Vrchol Viševník (2 050 m) pro nás bude prvním místem
odpočinku. Je snadné si spočítat, že na "dobrý den" nás čeká
převýšení 700 metrů. Naštěstí počasí bylo na přivítanou více než
pohostinné a krajina nám začala poodkrývat svoje přírodní krásy.
Stačily dvě hodiny a usedli jsme na vrcholu, zatím ještě do mechu a trávy.
Šťastně na sebe s přítelem (který mi byl velkou pomocí a oporou po celý
čas výpravy) pomrkáváme a hledíme už na svět z ptačí perspektivy.
Místo začátku cesty se nám zdálo být až proklatě daleko. Euforické
emoce se dostavují, první vrchol pod našimi nohami. Chceme víc a dál. Proto
se vypravujeme směrem k Vodníkovu Domu (1 817 m), setkáváme se s ním za
další 3 hodiny.
Po cestě se z “ beskydské pohovky” stává něco úplně jiného. Julské
Alpy nám už ukazují svoji novou tvář. Bílá barva skal dominuje tomuto
světu. Ostřejší sestupy, řetězy, kámen, suť, díky za ferratové
rukavice! Slunce stále pálilo nad hlavami. Krém UV 50 a láhev vody stále v
pohotovostní poloze. Po cestě jsem si zdatně zdokonalila pozdrav místních.
Dobar dan (slovinsky dobrý den) všude kam se podívám. Zjišťuji, že toto
místo je velice populární, ale nedivím se tomu. Panorama byly čím dál
více úchvatnější. Nesmím se ale ztrácet v myšlenkách, na místní
značení si totiž stále ještě zvykáme. Červená čára na skále, po pár
kilometrech rozcestník, to je prosím vše. Ještě, že není mlha,
pochvalujeme si, a zdárně se dostáváme k Vodníkovu domu. Tělo si žádá
odpočinek, na rady zkušených ignorujeme s lehkým pocitem rizika nápisy
„nepitna voda“ a tankujeme do lahví a do sebe co se dá. Je třeba dodat,
že "pitnou" vodu zde jenom koupíte a to za 4 eura/litr. Cena je dána
nedostupností místa a chápu, že doprava zásob vrtulníkem je luxus, který
je třeba finančně dotovat.
Potom co i chutný posilek zmizí v břiše, rozhlížím se kolem sebe a
nejednou ho vidím - Triglav (2 864 m). Pán těchto krajů. Vrchol naší
cesty. Své pojmenování získal podle starodávného slovanského božstva,
jehož tři hlavy zastupovaly v lidové mytologii nebe, zemi a podzemní
říši. Majestátně se tyčí do výšin. Cítím z toho obrovského masivu
skály respekt. Zítra mě čeká, budu tam… Zase fantazíruji. Stop - není
na to čas, jdeme dál.
Během cesty přes Srenjský převal začínám cítit velkou únavu v nohách.
Tělo začíná nepříjemně škemrat o odpočinek. Snažím se ho méně a
občas více úspěšně zaměstnávat pohledem do hluboké, ledovcem
modelované, doliny Krma. Přes ni se dostáváme do finálního bodu pro
dnešní den - k chatě Planika pod Triglavem (2 401 m). Konečně jsme tu.
Batoh padá ze zad. Štěstí a euforie se opět dostavuje. Triglav už je
blízko, je přímo před námi. Nelitujeme 10 euro a teplý guláš mizí v
břiše. Po ubytování vycházíme ven. Čepice, bundy to vše už je na
místě. Slunce posledními paprsky světla obkresluje ostré rysy
majestátných vrcholků… Jsme tu na střeše světa a na konci prvního
dne…
2. den
V 5 ráno už sedíme venku před chatou. Dva nadšenci co čekají na
východ slunce. Noc stejně za moc nestála, malá místnost a 40 lidí,
člověk zjišťuje, že toho vlastně k životu moc nepotřebuje. Jen se dobře
vyspat. V devět hodin na sebe bereme lezecké úvazky, do sedáku zapínáme
ferratové sety. Cesta nahoru nemá verzi pro turisty. Ferratová cesta dosahuje
stupně obtížnosti C. Triglav už je blízko, bleskne mi znovu hlavou. Po
krátkém pochodu pokládám ruce na jeho kamenné křivky. Expozice, skoby,
ocelová lana, cvakáni karabin, občas padající kámen. Adrenalin stoupá,
ani nevnímám kolmý tvar obří skalnaté stěny. Jsem v sedmém nebi mezi
mraky. Turisticky lákavé místo opět navyšuje počet svých hostů, dáváme
přednost těm, co mají svůj moment za sebou a scházejí pomalu dolů. My
jdeme stále nahoru. 2 hodiny/1,5 l vody/2 864 m/hodně sil a endorfiny krmí
naše hlavy. Jsme nahoře. Vítězně se poplácáváme, fotografujeme a živě
diskutujeme. Fantazie se stala skutečností. Překonávám sama sebe.
Cesta dolů je zaplánována přes Malý Triglav (2 725 m). Jedná se o
zajištěnou hřebenovku o šířce okolo 1,5 m. Sestup je dost ostrý a je
třeba hlídat uváženost kroků. Často nás o tom přesvědčují pamětní
desky hrdinů každého věku, co dali tomuto místu svůj život. V duchu
cítím soustrast. Po celkových 4 hodinách se vracíme na dům Planika, kde
máme svoje batohy. Oběd a k tomu ještě jednou dojmy. Vycházíme soutěskou
pod nedávno pokonanými vrcholy k místu zvaném Triglavský Dům na Kredarici,
který nám poskytne střechu nad hlavou pro tuto noc. Večer se konalo
překvapení v podobě kina pod otevřeným nebem. Když k tomu přičteme
jasnou noc a Alpy zahalené do tmy, neznám lepší atmosféru pro konec tohoto
dne.
3. den
Říká se třetí den, rovná se kritický den a něco na tom bude. Už
žádní nadšenci, vstáváme v sedm. Dnešní noc byla co do odpočinku
přínosnější. Také využíváme po dvou dnech místa s tekoucí vodou.
Naše tělesné schránky to oceňují. Přepakování se a potom snídaně.
Závěrečný den naší cesty je tu. Míříme k domu Valentina Staniča (2 332
m). Neminula ani hodinka, docházíme k chatě a stojí před námi rozhodnutí,
zda ještě naposledy vyzkoušet dovednost a odpornost proti nevídaným
výškám. Padlo konečné ANO. Nastrojeni na ferratový výstup se
přibližujeme k hoře Rjavina (2 530 m). Cestou sestupujeme zhruba 450
výškových metrů kotlinou Pekel, ohraničenou krásně vrstevnatými
vápencovými stěnami, takže výstup si vychutnáme řečeno pěkně od
podlahy. Co do obtížnosti ferratová cesta je ohodnocena stupněm D. Musím
podotknout, že zaslouženě. Exponovaných míst je tu mnohem více než
ukázal Triglav. Nejednou znovu posuneme svoje možnosti za nové hranice. Pobyt
na vrcholku jsme si po náročném výstupu užili a znovu jsme se pokochali
výhledy na okolní hory. Vzhledem k narůstající oblačnosti jsme se bohužel
celkem brzy vydali zpátky. Sestupovali jsme tentokrát druhou cestou,
procházejíc celým hřebenem Rjaviny. Než jsme došli na chatu, počasí,
které bylo po celé dva dny více než štědré co se do slunečních paprsků
týká, se definitivně pokazilo. Poslední rychlý posilek a cesta dolů do
doliny. Do odjezdu autobusu zbývají cca 4 hodiny.
Před námi je sestup o převýšení zhruba 1300 m. Zanedlouho co jsme se
vydali na cestu, přicházejí první výhružně vypadající mraky. Než by
člověk dokončil myšlenku, přišel prudký déšť, který velice ztížil
strmý sestup. Na kamenech to bylo docela nepříjemné. Když jsme došli k
zajištěným úsekům, kde jsme museli k sestupu použít železné lana, už
to bylo vysloveně s prominutím "o držku". Lana dost klouzala a dlouhá
pláštěnka tady opravdu nebyla výhodou. Naštěstí déšť asi po hodině
ustal. Ale jak už to bývá, pokus o rychlý sestup a ranní náročných
výstup si vybrali na těle svoji daň v nejméně vhodnou chvíli. Zdravím
svalové křeče. Stálo mě to hodně sil, ale s chůzí stvoření zvoníka od
Matky Boží a se zpožděním po 5 hodinách vítáme náš autobus. Suché
věci a teplo způsobují, že úplně vypínám a vzpamatovávám se z
posledních náročných hodin. Autobus nastartuje a vyrážíme k jezeru Bled
na osvěžující koupačku či lahodnou večeři. Hlad ale rozhoduje za nás,
takže kroky nás zavedou k malebné restauraci. Špagety po 3 dnech jsou luxus.
Triglav je daleko za námi, ale pořád jako bychom cítili jeho přítomnost.
Jsem špinavá, unavená, ale chci zpátky…
