1. den

Všechno má v životě začátek i konec. Jinak tomu nebylo ani při našem putování. To se začalo po non-stop noční jízdě přes Rakousko, kdy jsme procitli v časných ranních hodinách na parkovišti v Rudné dolině (1 347 m), která se skrývá v hlubině Triglavského národního parku. Odtud po lehkých nápravách na těle i duši jsme už s plnou polní vyrazili k výšinám. Vrchol Viševník (2 050 m) pro nás bude prvním místem odpočinku. Je snadné si spočítat, že na "dobrý den" nás čeká převýšení 700 metrů. Naštěstí počasí bylo na přivítanou více než pohostinné a krajina nám začala poodkrývat svoje přírodní krásy. Stačily dvě hodiny a usedli jsme na vrcholu, zatím ještě do mechu a trávy. Šťastně na sebe s přítelem (který mi byl velkou pomocí a oporou po celý čas výpravy) pomrkáváme a hledíme už na svět z ptačí perspektivy. Místo začátku cesty se nám zdálo být až proklatě daleko. Euforické emoce se dostavují, první vrchol pod našimi nohami. Chceme víc a dál. Proto se vypravujeme směrem k Vodníkovu Domu (1 817 m), setkáváme se s ním za další 3 hodiny.

Po cestě se z “ beskydské pohovky” stává něco úplně jiného. Julské Alpy nám už ukazují svoji novou tvář. Bílá barva skal dominuje tomuto světu. Ostřejší sestupy, řetězy, kámen, suť, díky za ferratové rukavice! Slunce stále pálilo nad hlavami. Krém UV 50 a láhev vody stále v pohotovostní poloze. Po cestě jsem si zdatně zdokonalila pozdrav místních. Dobar dan (slovinsky dobrý den) všude kam se podívám. Zjišťuji, že toto místo je velice populární, ale nedivím se tomu. Panorama byly čím dál více úchvatnější. Nesmím se ale ztrácet v myšlenkách, na místní značení si totiž stále ještě zvykáme. Červená čára na skále, po pár kilometrech rozcestník, to je prosím vše. Ještě, že není mlha, pochvalujeme si, a zdárně se dostáváme k Vodníkovu domu. Tělo si žádá odpočinek, na rady zkušených ignorujeme s lehkým pocitem rizika nápisy „nepitna voda“ a tankujeme do lahví a do sebe co se dá. Je třeba dodat, že "pitnou" vodu zde jenom koupíte a to za 4 eura/litr. Cena je dána nedostupností místa a chápu, že doprava zásob vrtulníkem je luxus, který je třeba finančně dotovat.

Potom co i chutný posilek zmizí v břiše, rozhlížím se kolem sebe a nejednou ho vidím - Triglav (2 864 m). Pán těchto krajů. Vrchol naší cesty. Své pojmenování získal podle starodávného slovanského božstva, jehož tři hlavy zastupovaly v lidové mytologii nebe, zemi a podzemní říši. Majestátně se tyčí do výšin. Cítím z toho obrovského masivu skály respekt. Zítra mě čeká, budu tam… Zase fantazíruji. Stop - není na to čas, jdeme dál.


Během cesty přes Srenjský převal začínám cítit velkou únavu v nohách. Tělo začíná nepříjemně škemrat o odpočinek. Snažím se ho méně a občas více úspěšně zaměstnávat pohledem do hluboké, ledovcem modelované, doliny Krma. Přes ni se dostáváme do finálního bodu pro dnešní den - k chatě Planika pod Triglavem (2 401 m). Konečně jsme tu. Batoh padá ze zad. Štěstí a euforie se opět dostavuje. Triglav už je blízko, je přímo před námi. Nelitujeme 10 euro a teplý guláš mizí v břiše. Po ubytování vycházíme ven. Čepice, bundy to vše už je na místě. Slunce posledními paprsky světla obkresluje ostré rysy majestátných vrcholků… Jsme tu na střeše světa a na konci prvního dne…


2. den

V 5 ráno už sedíme venku před chatou. Dva nadšenci co čekají na východ slunce. Noc stejně za moc nestála, malá místnost a 40 lidí, člověk zjišťuje, že toho vlastně k životu moc nepotřebuje. Jen se dobře vyspat. V devět hodin na sebe bereme lezecké úvazky, do sedáku zapínáme ferratové sety. Cesta nahoru nemá verzi pro turisty. Ferratová cesta dosahuje stupně obtížnosti C. Triglav už je blízko, bleskne mi znovu hlavou. Po krátkém pochodu pokládám ruce na jeho kamenné křivky. Expozice, skoby, ocelová lana, cvakáni karabin, občas padající kámen. Adrenalin stoupá, ani nevnímám kolmý tvar obří skalnaté stěny. Jsem v sedmém nebi mezi mraky. Turisticky lákavé místo opět navyšuje počet svých hostů, dáváme přednost těm, co mají svůj moment za sebou a scházejí pomalu dolů. My jdeme stále nahoru. 2 hodiny/1,5 l vody/2 864 m/hodně sil a endorfiny krmí naše hlavy. Jsme nahoře. Vítězně se poplácáváme, fotografujeme a živě diskutujeme. Fantazie se stala skutečností. Překonávám sama sebe.



Cesta dolů je zaplánována přes Malý Triglav (2 725 m). Jedná se o zajištěnou hřebenovku o šířce okolo 1,5 m. Sestup je dost ostrý a je třeba hlídat uváženost kroků. Často nás o tom přesvědčují pamětní desky hrdinů každého věku, co dali tomuto místu svůj život. V duchu cítím soustrast. Po celkových 4 hodinách se vracíme na dům Planika, kde máme svoje batohy. Oběd a k tomu ještě jednou dojmy. Vycházíme soutěskou pod nedávno pokonanými vrcholy k místu zvaném Triglavský Dům na Kredarici, který nám poskytne střechu nad hlavou pro tuto noc. Večer se konalo překvapení v podobě kina pod otevřeným nebem. Když k tomu přičteme jasnou noc a Alpy zahalené do tmy, neznám lepší atmosféru pro konec tohoto dne.


3. den

Říká se třetí den, rovná se kritický den a něco na tom bude. Už žádní nadšenci, vstáváme v sedm. Dnešní noc byla co do odpočinku přínosnější. Také využíváme po dvou dnech místa s tekoucí vodou. Naše tělesné schránky to oceňují. Přepakování se a potom snídaně. Závěrečný den naší cesty je tu. Míříme k domu Valentina Staniča (2 332 m). Neminula ani hodinka, docházíme k chatě a stojí před námi rozhodnutí, zda ještě naposledy vyzkoušet dovednost a odpornost proti nevídaným výškám. Padlo konečné ANO. Nastrojeni na ferratový výstup se přibližujeme k hoře Rjavina (2 530 m). Cestou sestupujeme zhruba 450 výškových metrů kotlinou Pekel, ohraničenou krásně vrstevnatými vápencovými stěnami, takže výstup si vychutnáme řečeno pěkně od podlahy. Co do obtížnosti ferratová cesta je ohodnocena stupněm D. Musím podotknout, že zaslouženě. Exponovaných míst je tu mnohem více než ukázal Triglav. Nejednou znovu posuneme svoje možnosti za nové hranice. Pobyt na vrcholku jsme si po náročném výstupu užili a znovu jsme se pokochali výhledy na okolní hory. Vzhledem k narůstající oblačnosti jsme se bohužel celkem brzy vydali zpátky. Sestupovali jsme tentokrát druhou cestou, procházejíc celým hřebenem Rjaviny. Než jsme došli na chatu, počasí, které bylo po celé dva dny více než štědré co se do slunečních paprsků týká, se definitivně pokazilo. Poslední rychlý posilek a cesta dolů do doliny. Do odjezdu autobusu zbývají cca 4 hodiny.



Před námi je sestup o převýšení zhruba 1300 m. Zanedlouho co jsme se vydali na cestu, přicházejí první výhružně vypadající mraky. Než by člověk dokončil myšlenku, přišel prudký déšť, který velice ztížil strmý sestup. Na kamenech to bylo docela nepříjemné. Když jsme došli k zajištěným úsekům, kde jsme museli k sestupu použít železné lana, už to bylo vysloveně s prominutím "o držku". Lana dost klouzala a dlouhá pláštěnka tady opravdu nebyla výhodou. Naštěstí déšť asi po hodině ustal. Ale jak už to bývá, pokus o rychlý sestup a ranní náročných výstup si vybrali na těle svoji daň v nejméně vhodnou chvíli. Zdravím svalové křeče. Stálo mě to hodně sil, ale s chůzí stvoření zvoníka od Matky Boží a se zpožděním po 5 hodinách vítáme náš autobus. Suché věci a teplo způsobují, že úplně vypínám a vzpamatovávám se z posledních náročných hodin. Autobus nastartuje a vyrážíme k jezeru Bled na osvěžující koupačku či lahodnou večeři. Hlad ale rozhoduje za nás, takže kroky nás zavedou k malebné restauraci. Špagety po 3 dnech jsou luxus. Triglav je daleko za námi, ale pořád jako bychom cítili jeho přítomnost. Jsem špinavá, unavená, ale chci zpátky…