Prohlédla jsem si pár fotek a usoudila, že by mě to mohlo bavit. Tak jsme
se tedy přihlásili a nemohli se dočkat září. Musím podotknout, že mé
jednání bylo trochu neuvážené. V katalogu byla informace, že člověk
nesmí mít strach z výšek, no a já nevěděla, jestli ho mám nebo ne. No co
– teď už je pozdě něco měnit, uvidíme na místě.
Sraz s ostatními členy našeho zájezdu byl v Brně, odkud jsme celou noc jeli
přes Rakousko a procitli v ranních hodinách na Slovinsku – konkrétně v
Rudné Dolině. Naše první cesta vedla na vrchol
Viševnik. Počasí nám moc nepřálo, všude se valila hustá
mlha a mraky, a nebylo vidět víc, než metr před sebe. Těšila jsem se na
krásné výhledy, a kde nic, tu nic. Po zdolání převýšení asi 700 m byla
naše první zastávka na zmiňovaném vrcholu Viševnik (2 050
m n. m.). Mraky začaly pomalu ustupovat a před námi se na malou chvíli
objevili kopce a skály. Teprve teď bylo vidět, jak vysoko již jsme. Všichni
vytáhli foťáky a snažili se zachytit alespoň to málo, co šlo vidět. Za
dobrého počasí můžete spatřit z vrcholu Viševnik i
Triglav (2 864 m n. m.).
Další cíl naší cesty byl Vodnikov Dom (1 817 m n. m.). Jak
cesta pokračovala, mizela postupně i mlha a kolem nás se objevila nádherná
příroda a fascinující vrcholy Julských alp. Připadala jsem si najednou
úplně maličká. Cestou jsme narazili na stáda ovcí, a posvačili s nimi na
louce. Na Vodnikově Domu si místní domorodci zkracovali volnou chvíli
hráním na harmoniku, což bylo příjemné zpestření. V dáli jsme zahlédli
chatu Planika (2 401 m n. m.), na které jsme měli nocovat. Před námi bylo
tedy stoupání zhruba 600 m. S plnou polní na zádech jsme již docela
vyčerpáni dorazili na Planiku, což je chata přímo pod Triglavem, udělali
jsme si tedy docela jasnou představu o tom, co nás čeká další den.
Ráno bylo nádherné počasí, nebe bylo vymetené. Vytáhli jsme z báglů
ferratové sety a přilby a začali se „mašlit“. Ochotný průvodce nám
vysvětlil jak se pohybovat na ferratě a my vyrazili. V takovýchto
nadmořských výškách již neroste ani tráva, takže naše kroky směřovaly vzhůru po štěrku a kamenech. Zanedlouho byla
před námi první ferrata a my stoupali nahoru. V této chvíli jsem začala
být ráda, že onen strach z výšek evidentně nemám. Výstup probíhal v
pohodovém tempu, bylo slyšet jen cvakání karabin a výhledy do okolí byly
čím dál tím lepší. Na Triglavu (2 864 m n. m.) je
postaven Aljažev stolp, což je ocelový dutý sloup, který
je schopen pojmout až 6 osob a uchránit je tak před bouří. Za zmínku
stojí i severní stěna Triglavu, která patří k největším a
nejznámějším v celém evropském regionu. Zmíněná stěna je ovšem
určená horolezcům. Nejvíce mě nahoře překvapil „obchodník“, což byl
turista, který nahoře seděl v klobouku, opřen o skálu a nabízel
například šampaňské, pohlednice a další občerstvení. Vysokohorská
přirážka ovšem byla opravdu vysoká.
Pokračovali jsme ferratou na Malý Trgilav (2 725 m n. m.)
odkud byl vidět i Triglavski dom na Kredarici (2 515 m n. m.). Výhledy byly
přímo „mňamózní“ a dole na Kredarici jsme byli během chvilky. Doplnili
se zásoby vody. Voda je v těchto místech v létě velkou vzácností a cena
1l se pohybuje okolo 4eur. My jsme však měli štěstí a voda tekla proudem i
z kohoutku, protože předchozí dny zde pršelo. Užili jsme si 2 hodiny
kochání se okolní přírodou a čekala nás cesta zpátky na chatu
Planiku.
Poslední den naší výpravy jsme se vyšplhali na Kredaricu, a pokračovali na
Dom Valentina (2 332 m n. m.). Ochotná chatařka nám
dovolila si nechat naše batohy u ní, a my na lehko pokračovali zajištěnou
cestou na krásný vrchol Rijavina (2 530 m n. m.). Zde už to
byla „Céčková“ ferrata, takže to začalo být docela výživné a
člověk musel více promýšlet své kroky. O to krásnější se nám naskytly
výhledy. V jednom místě jsem však i já nevěděla, kam došlápnout a
přepadl mě jakýsi pocit nejistoty. Protože mě uklidňuje zpěv, začala
jsem si zpívat „I believe I can fly“ (překlad: věřím, že umím létat)
a polovina lidí se přidala.
Pak už to šlo jako po másle a myslím, že na
tento zážitek dlouho nezapomenu. Z Rijaviny jsme spatřili zalesněné kouty
Julských Alp a ferratou se dostali zpátky na Dom Valentina. Slunce pražilo i
tento den, leckdo měl pak opálené sluneční brýle na obličeji.
Cesta z Domu Valentina dolů k autobusu byla pro mne asi nejnáročnější z
celé výpravy. Klesali jsme dobré 4 hodiny a kolena se začala ozývat.
Trekové hole pomohly dost, ale v některých místech skála klouzala, takže
tam byly k ničemu. Dokonce byl v dohledu i kamzík. Čím níž jsme byli, tím
více zeleně nás začalo obklopovat. Naložili jsme batohy do autobusu a
další zastávka byla u jezera Bled. Bled je velké jezero ledovcového
původu, které má uprostřed malý ostrůvek, na kterém je postaven kostel. K
Bledu jsme dorazili za tmy, vše bylo nádherně osvětlené a kolem se nesla
vůně grilovaných ryb. Jelikož jsme neměli možnost se celou výpravu
osprchovat (právě kvůli vzácnosti vody v těchto výškách), „koupel“
přišla vhod. Na břehu jsme se pak zastavili na chutnou večeři a celou cestu
do Brna prospali v autobuse.
Zážitek to byl nádherný. Pokud jste jedni z těch, které lákají Via
ferraty, určitě bych doporučila Julské Alpy.
Stojí to za to.
Via ferraty v Julských Alpách ve Slovinsku

Kdybyste se mě zeptali ještě před dvěma měsíci co to je Via ferrata, odpověděla bych Vám, že nevím. Vše se ale změnilo, když jsem se s kamarády rozhodla strávit aktivní dovolenou na Slovinsku. K dispozici mi byl katalog jedné cestovní kanceláře. V něm byl zájezd na Via ferraty do Julských Alp, konkrétně na nejvyšší bod Slovinska – Triglav.
Další články v rubrice Climbing
Západní Sajany - království sněžného pardála na jihu Sibiře
Horolezecké vybavení pro lezení na umělých i přírodních stěnách. Co ocení profesionál a co zajímá zapálené amatéry
Horolezectví - Cesta z města
Ledolezení přes ledové rampouchy
Triglav – ferratový výstup
Zlá dáma Aconcagua
Lezeme i v zimě
Výlety s novým rozměrem aneb není třeba se bát lezení
Annapurna trek - 6. poslední díl
Annapurna trek - 5. díl
Cecilie Skog přešla Antarktidu
Annapurna trek - 4. díl
Annapurna trek - 3. díl
Annapurna trek - 2. díl
Annapurna trek - 1. díl
Mera Peak – malý sen ve velkých Himálajích (Díl V.)
Mera Peak – malý sen ve velkých Himálajích (Díl IV.)
Mera Peak – malý sen ve velkých Himálajích (Díl III.)
Komentáře (celkem 0)
12.10.2011 08:36:49
Kdybyste se mě zeptali ještě před dvěma měsíci co to je Via ferrata,
odpověděla bych Vám, že nevím. Vše se ale změnilo, když jsem se
s kamarády rozhodla strávit aktivní dovolenou na Slovinsku. K dispozici mi
byl katalog jedné cestovní kanceláře. V něm byl zájezd na Via ferraty do
Julských Alp, konkrétně na nejvyšší bod Slovinska – Triglav.
Odkaz na článek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.