Prohlédla jsem si pár fotek a usoudila, že by mě to mohlo bavit. Tak jsme se tedy přihlásili a nemohli se dočkat září. Musím podotknout, že mé jednání bylo trochu neuvážené. V katalogu byla informace, že člověk nesmí mít strach z výšek, no a já nevěděla, jestli ho mám nebo ne. No co – teď už je pozdě něco měnit, uvidíme na místě. :-)

Sraz s ostatními členy našeho zájezdu byl v Brně, odkud jsme celou noc jeli přes Rakousko a procitli v ranních hodinách na Slovinsku – konkrétně v Rudné Dolině. Naše první cesta vedla na vrchol Viševnik. Počasí nám moc nepřálo, všude se valila hustá mlha a mraky, a nebylo vidět víc, než metr před sebe. Těšila jsem se na krásné výhledy, a kde nic, tu nic. Po zdolání převýšení asi 700 m byla naše první zastávka na zmiňovaném vrcholu Viševnik (2 050 m n. m.). Mraky začaly pomalu ustupovat a před námi se na malou chvíli objevili kopce a skály. Teprve teď bylo vidět, jak vysoko již jsme. Všichni vytáhli foťáky a snažili se zachytit alespoň to málo, co šlo vidět. Za dobrého počasí můžete spatřit z vrcholu Viševnik i Triglav (2 864 m n. m.).

Další cíl naší cesty byl Vodnikov Dom (1 817 m n. m.). Jak cesta pokračovala, mizela postupně i mlha a kolem nás se objevila nádherná příroda a fascinující vrcholy Julských alp. Připadala jsem si najednou úplně maličká. Cestou jsme narazili na stáda ovcí, a posvačili s nimi na louce. Na Vodnikově Domu si místní domorodci zkracovali volnou chvíli hráním na harmoniku, což bylo příjemné zpestření. V dáli jsme zahlédli chatu Planika (2 401 m n. m.), na které jsme měli nocovat. Před námi bylo tedy stoupání zhruba 600 m. S plnou polní na zádech jsme již docela vyčerpáni dorazili na Planiku, což je chata přímo pod Triglavem, udělali jsme si tedy docela jasnou představu o tom, co nás čeká další den.

Ráno bylo nádherné počasí, nebe bylo vymetené. Vytáhli jsme z báglů ferratové sety a přilby a začali se „mašlit“. Ochotný průvodce nám vysvětlil jak se pohybovat na ferratě a my vyrazili. V takovýchto nadmořských výškách již neroste ani tráva, takže naše kroky směřovaly vzhůru po štěrku a kamenech. Zanedlouho byla před námi první ferrata a my stoupali nahoru. V této chvíli jsem začala být ráda, že onen strach z výšek evidentně nemám. Výstup probíhal v pohodovém tempu, bylo slyšet jen cvakání karabin a výhledy do okolí byly čím dál tím lepší. Na Triglavu (2 864 m n. m.) je postaven Aljažev stolp, což je ocelový dutý sloup, který je schopen pojmout až 6 osob a uchránit je tak před bouří. Za zmínku stojí i severní stěna Triglavu, která patří k největším a nejznámějším v celém evropském regionu. Zmíněná stěna je ovšem určená horolezcům. Nejvíce mě nahoře překvapil „obchodník“, což byl turista, který nahoře seděl v klobouku, opřen o skálu a nabízel například šampaňské, pohlednice a další občerstvení. Vysokohorská přirážka ovšem byla opravdu vysoká. :-)


Pokračovali jsme ferratou na Malý Trgilav (2 725 m n. m.) odkud byl vidět i Triglavski dom na Kredarici (2 515 m n. m.). Výhledy byly přímo „mňamózní“ a dole na Kredarici jsme byli během chvilky. Doplnili se zásoby vody. Voda je v těchto místech v létě velkou vzácností a cena 1l se pohybuje okolo 4eur. My jsme však měli štěstí a voda tekla proudem i z kohoutku, protože předchozí dny zde pršelo. Užili jsme si 2 hodiny kochání se okolní přírodou a čekala nás cesta zpátky na chatu Planiku.


Poslední den naší výpravy jsme se vyšplhali na Kredaricu, a pokračovali na Dom Valentina (2 332 m n. m.). Ochotná chatařka nám dovolila si nechat naše batohy u ní, a my na lehko pokračovali zajištěnou cestou na krásný vrchol Rijavina (2 530 m n. m.). Zde už to byla „Céčková“ ferrata, takže to začalo být docela výživné a člověk musel více promýšlet své kroky. O to krásnější se nám naskytly výhledy. V jednom místě jsem však i já nevěděla, kam došlápnout a přepadl mě jakýsi pocit nejistoty. Protože mě uklidňuje zpěv, začala jsem si zpívat „I believe I can fly“ (překlad: věřím, že umím létat) a polovina lidí se přidala. :-) Pak už to šlo jako po másle a myslím, že na tento zážitek dlouho nezapomenu. Z Rijaviny jsme spatřili zalesněné kouty Julských Alp a ferratou se dostali zpátky na Dom Valentina. Slunce pražilo i tento den, leckdo měl pak opálené sluneční brýle na obličeji.

Cesta z Domu Valentina dolů k autobusu byla pro mne asi nejnáročnější z celé výpravy. Klesali jsme dobré 4 hodiny a kolena se začala ozývat. Trekové hole pomohly dost, ale v některých místech skála klouzala, takže tam byly k ničemu. Dokonce byl v dohledu i kamzík. Čím níž jsme byli, tím více zeleně nás začalo obklopovat. Naložili jsme batohy do autobusu a další zastávka byla u jezera Bled. Bled je velké jezero ledovcového původu, které má uprostřed malý ostrůvek, na kterém je postaven kostel. K Bledu jsme dorazili za tmy, vše bylo nádherně osvětlené a kolem se nesla vůně grilovaných ryb. Jelikož jsme neměli možnost se celou výpravu osprchovat (právě kvůli vzácnosti vody v těchto výškách), „koupel“ přišla vhod. Na břehu jsme se pak zastavili na chutnou večeři a celou cestu do Brna prospali v autobuse.

Zážitek to byl nádherný. Pokud jste jedni z těch, které lákají Via ferraty, určitě bych doporučila Julské Alpy.
Stojí to za to. ;-)