Zabalím svůj batůžek (voda, MANA, pivko, lékárnička). Koukám do mapy
a dávám si cíl: přejít osm Krušnohorských tisícovek. Plán se zalíbí
mému taťkovi a tak ho přidávám do party a pasuji ho na hlavního
"orienťáka".
Jedeme autem do Kovářské, odkud vyrážíme k vrcholům. Jdeme zatím známou
cestou, když náhle táta oznámí: "Tak a když tady zahneme doprava a
půjdeme rovně nahoru, vyjdeme na první vrchol. Sice to není tisícovka, ale
v rámci rozcvičky nám výstup neuškodí." V duchu si říkám: "Haha, chci
toho hrdinu vidět za pár hodin, jak se bude hrnout na méněcenné
devítistovky."
Vše by bylo v pohodě, kdyby odbočení doprava pokračovalo po cestě nebo
alespoň po pěšině. Ne, zašli jsme rovnou do lesa, kde jsme procházeli
bludištěm nízkých i vysokých smrků. Jedna větev plác do obličeje,
druhá větev plác do obličeje. "No sakra, to já to úterní focení budu
muset zrušit, když budu mít obličej samý škrábanec," říkám si. Před
očima mi však naskočí text mého oblíbeného článku "Nechoďte s holkou,
která cestuje", kde se píše o tom, jak má ta dívka neupravený účes a
jizvy všude po těle, ale ke všem se pojí zajímavý příběh. Pár
škrábanců od větví bude na mém ksichtíku působit alespoň akčně.
Jelikož se vrchol ničím nevyznačuje, musíme ho hledat podle gps. Jdu udaný
směr, když najednou něco zašustí vedle mě ve křoví a z něj vyběhne
divočák. Několik sekund jsem se dostávala z blackoutu, kdy jsem nedýchala
ani netepala. Jeden z největších zážitků jsem si vybrala už na začátku.
Táta je o pár metrů za mnou, a tak o setkání přichází. Když mu to
vyprávím, jen se s úsměvem zeptá: „A měl i ty velký zuby zahnutý
nahoru?“ Kousek od místa "skorostřetnutí" jsme určili vrchol kopce, kde
jsme tedy vyfotili první vrcholovku.
Jelikož jsou naše hory třetihorního původu, žádné špičaté vrcholky nečekáme Ale to, že je budeme hledat podle gps, to by mě nenapadlo. Alespoň ne tak často. Dál pokračujeme už po cestě, ne však na dlouho. Všechny vrcholy chceme zdolat poctivě, i když na ně nepovede cesta. No cesta vlastně vede pouze na dva kopce z těch, které zahrnuje náš plán.
Odbočujeme opět z cesty a jdeme se vyfotit na vrchol Vysoké Seče (1006 m.n.m.), který je o něco dostupnější. Nalézáme ho i podle triangulačního bodu. Dále pokračujeme na kopec Loučná (1019 m.n.m.), kde se musíme spokojit s tím, že na vrchol pravděpodobně koukáme přes oboru. Je to první kopec, ze kterého je i nějaký výhled. Tedy konkrétně na Klínovec a Meluzínu. Další tisícovkou po cestě je Křížová hora, která mě opravdu překvapila svou jedinečností, výhledem i tím, že na ní opět nevede žádná cesta. Je to opravdu fotogenické místo.
Křížová hora
Pokračujeme směr Meluzína. Meluzína mě překvapuje keříky se zralými borůvkami. Výlez na ní je hračka, mám tenhle kopec fakt ráda a Křížová hora se mu tak trošku podobá. Takže doporučuji všem, kteří se nechtějí potkávat s výpravami turistů na Meluzíně, raději vyšlápnout na tu „Křížovku“. Schovaní za kamenem si dáváme svačinu. Fouká a je celkem kosa a já tátu překvapuji mou vybaveností. Beru si na sebe totiž rukavice.
Zima na Meluzíně
Už jsme jen kousek od Klínovce (té nejhlavnější tisícovky). Ještě nás však čeká zdolání dvou vrcholů. Jeden je v podstatě jen takový palouček po cestě, kde vrchol určíme opět pouze podle gps. Jmenuje se Na Skalách a pro jeho výšku 1037 jsme jej vynechat nemohli. Dohodli jsme se na dalším vrcholu naší cesty. Je jím Černá skála. Cestou narážíme na nové, Klínovcem budované singletracky. Jsem překvapená a nadšená. Na kopci Černá skála je opravdu skála, ale ne tak černá, jak by člověk očekával a ani nijak extra velká. Prostě tam je kus kamene, ze kterého budete mít pěknou fotku.
Černá skála
Chceme pokračovat na Klínovec, snažíme se dostat na správnou cestu. Marzebilla, krušnohorská královna, si s námi zahrává. My se chytáme do její pasti a totálně se v lese zamotáme. Buzola ukazuje úplně jiný směr než gps. Táťkův orientační smysl říká nahoru, můj zase dolů. Jdeme a po patnácti minutách se ocitáme na místě, ze kterého jsme před chvílí vyšli. Na druhý pokus jsme cestu našli a na Klínovec už to byl opravdu pouze kousek. Táta vyhlašuje obědovou pauzu v restauraci “U lanovky” (výstup z jáchymovské lanovky).
Dvě věže
No a hurá na náš poslední vrchol Macechu (1113 m.n.m.). Naše urputné hledání vrcholu nevrcholu mi přijde opravdu vtipné, ale myslím, že tím dokazujeme, jací jsme krušnohorští srdcaři. Scházíme lesem na silnici Klínovec-Halže, kterou pouze přejdeme a pokračujeme směr Háj. Táta mě bere na místo, kam se chci už dlouho podívat, ale nějak nebyla příležitost. Scházíme do zaniklé osady „Königsmühle“. Přenádherné, mystické místo předčilo mé očekávání. Ani se mi odtud nechce. Ruiny starých domů po odsunutých Němcích, palouk a na něm landartové instalace z dnes již tradičního land-artového symposia mě dostávají. Byla to velmi zvláštní doba a nad škodami, které napáchala raději ani nepřemýšlet. Je to pomyslná tečka za naším náročným výletem. Dál už pokračujeme kolem staré vápenky zpět k autu do Kovářské. Uzavíráme náš první tisícovkový okruh a plánujeme další. Plán splněn na 100%
Königsmühle
Celkem jsme ušli 35 km (po cestě možná tak polovinu, zbytek terénem) a nastoupali celkově 1000 m.
