Tedy, co mi určitě nikdo a nic z paměti nevymaže, je samozřejmě ta jejich divoká krása, ale hlavně ta divoká a nekonečná cesta tam.

Letadlem, vlakem, autobusem i po svých

Nejprve šest tisíc kilometrů letadlem do Krasnojarsku, miliónového sibiřského města s typickým zašedlým panelákovým vzhledem. Odsud šestnáct hodin vlakem narvaným k prasknutí do Abakanu, hlavního města ruské Chakaské republiky, jehož název znamená v místním jazyce „medvědí krev“. Dalších deset nekonečných hodin v polosedě na batozích maršrutkou, typickým ruským minitaxibusem, přes Abazu („medvědí zadek“), Ak-Dovurak („bílý kámen“) cestou necestou až do vesnice Šuj v ruské Tuvinské republice. A odsud už jen osm hodin pěšky do kopce po kolena ve sněhu s plnou polní až do základního tábora na horní hranici lesa.

Odměnou za to únavné plahočení je tu však hned první pohled z rozlehlého plata o pár set metrů výše. Všude kolem hory. Zasněžené skalnaté vrcholy do nedohledna. A nikde ani živáčka. Jen ticho a majestátní půvab stotřicetikilo­metrového hřebene Cagan-Šibetu dosahujícího výšky až tři a půl tisíce metrů nad mořem.


Klasifikace obtížnosti tras hřebene Cagan-Šibetu

Vostočnyj (3 200 m n. m.) trasy 1b-6A
Komsomola (3 429 m n. m.) trasy 1b-3a
Krasnojarsk (334 m n. m.) trasy 2a-3b
Munchulik (3 577 m n. m.) trasy 2a-4b

A další na http://tochkastrahovki.ru/…iew/360/172/


Každá cesta vede na vrchol

Ve vzpomínkách mi navždy zůstane i to milované brzké ranní vstávání. Ve čtyři, ještě pěkně za tmy a třeskutého mrazu, hurá vzhůru na plato a honem přes něj, než ledová krusta na povrchu roztaje a začne se to bořit.

Ke všem vrcholům kolem vede trasa právě tudy. Vždy je však třeba si cestu vyšlapat v hlubokých závějích, někdy lézt po skále s lanem, jindy po zmrzlém sněhu v mačkách. Každá cesta na vrchol je jinak obtížná. Od Komsomoly vysoké 3 429 m n. m s obtížností 1b až 3a, až po Munchulik (v tuvinštině „Stříbrná hlava“) s úctyhodnou místy téměř vertikální stěnou z ledu zvanou Ledová kravata za 4b, vedoucí téměř až na vrchol hory, do 3 577 m n. m. Z každého vrcholu se přitom otevírá pohled na jinou stranu, do jiného rozeklaného údolí, a tak vždy stojí za to jít znovu nahoru.

Ostatně na výhled z Munchuliku až na Altaj a do Mongolska bych také nikdy nezapomněla, kdyby zrovna, když se po osmi hodinách vydrápu na jeho krásný věčně ledový vrchol, na něm celou věčnost neseděl krásný bílý mrak.




Tip: Na hřeben Cagan-Šibetu se každoročně na přelomu dubna a května vypravuje krasnojarský horolezecký klub a možná by mohli být ochotni vzít s sebou i pár divokých koček, nebo alespoň poradit.
http://tochkastrahovki.ru/

Pozor: Do Ruska je potřeba vízum.
http://prague.rusembassy.org/




Hrdelní zpěv zní horami

Co už si ale vybavit nedokážu, jsou texty ruských písniček zpívaných kolem táboráku po každém takovém celodenním výstupu. Zadek izolovaný od sněhu karimatkou, v ruce hrnek čaje kořeněný vodkou, prý aby se uvolnily ztuhlé svaly, rozesmáté obličeje ruských horolezců s osmahlými rudými nosy - to všechno vidím před očima živě i po letech. Ale ta slova písní zmizela z paměti do nenávratna.

Hlubokému hrdelnímu naříkání Tuvinců je však rozumět i beze slov. Monotónní písně s jednoduchými melodiemi v sobě skrývají všechen ten led, sníh a skály. Je z nich cítit divokost, přírodní živly a ani stopa po civilizaci. Není se co divit. Vždyť první horolezci pronikli na okolní vrcholy až roku 1979. Do té doby tu horám kraloval jen obávaný sněžný pardál, který ještě dnes zanechává po sobě stopy na sněhu a mrazení na zádech horolezců.

Jenže, kdo by se bál nějaké divoké kočky, že? Tyhle hory si i díky ní zamilujeme, i kdyby to zrovna nebyly ty naše první.

Slovníček doporučené výbavy

  • Mačky – кошки [kóšky]
  • Cepín – ледоруб [ljedarúb]
  • Sedák – беседка [besjédka]
  • Přilba – каска [káska]
  • Lano – веревка [věrjóvka]
  • Stan – палатка [palátka]

Tento článek vyšel v časopise Wild CAt 10.