Termika zde brána v potaz není, ale na tu mají taky speciální web. Zabrousím tedy na ostrov Fyn, kde se nacházím a zjišťuji, že odpoledne má foukat nějakých 8-10 metrů jihovýchod, což je onshore na spotu, který je asi 15 km vzdálený od školy, takže jsem tam za půl hoďky. Na snídani hned začnu obcházet týpky z mojí viteline, kdo by chtěl jet. Honza s Radimem nezklamou a už znají předpověď. Místo domlouvání tak jen házíme oční kontakt. Dopoledne se vzděláme v oblasti reflexní masáže. Na programu je trávicí systém, takže to nejdřív projedeme orgán po orgánu jako na hodině biologie jen v angličtině, takže půlce nerozumím a domýšlím z opravdu nepovedených nákresů našeho učitele. Mimochodem hustý týpek, tipla bych tak kolem padesátky a hrozně nám vysvětluje, co a jak je pro tělo špatný jíst, dělat a pít a po hodině výuky si vyžádá pauzu, protože už nemůže být bez cigarety. Svět je občas divnej. Pak si vzájemně pod dohledem namasírujem nožky. No prostě super start dne. Po masážích rychlej oběd a už pakujem káru všema kitama, co po škole posbíráme. 12ku, 10ku, 9ku a mojí 10ku rebela, 3 boardy a zbytek nezbytností. Proč ale nikdo nemá helmu? Já ji nenosím od chvíle, kdy se mi o ní za krkem zasekly šňůry a drak mě táhnul pod vodou, ale co kluci?! No upřímně, na kitu se prostě nosit helmu moc nenosí. V zimě bez helmy nevylezu ani na modrou sjezdovku, ale v té vodě mi fakt vadí, čímž rozhodně neodrazuji od jejího používání, spíš naopak, opravdu může pomoct (o tom někdy příště). Po půl hoďce bláznivé jízdy, Honza se učí řídit moje auto, dorážíme na již ozkoušený spot Densborg. Mám ráda ten moment, kdy prvně spatřím pláž a z pohledu na vodu je jasný, že předpověď vyšla na jedničku. Pár metrů od břehu se tvoří takové ty bílé čepičky na vlnkách a to je vždycky dobré znamení! Jo a určitě je super vracet se na stejné místo, protože už přece jen člověk ví, co může čekat, kde je jaký kámen ve vodě, kam až je mělko a kde už začíná hloubka. Takže místo obvyklého okoukávání spotu a hledání lokálů kvůli informacím můžeme připravit kity a jít rovnou jezdit. Kluci jsou natěšení, tak je nechám jít do vody první a chvilku koukám, jak jezdí a čekám si na tu svojí správnou náladičku. Dokud nepřijde, do vody ani nezkouším lézt. Je to jako takový vnitřní motor, který najednou nastartuje, mozek přepne na jinou realitu. Jo a to teprve jdu do vody, pak to má smysl pro mě. Je to zvláštní, někdy mi stačí, že vysvitne sluníčko, jindy vidím jumpovat kitera ve vodě, poslechnu si dobrej song a brrm brrmmm je to tam a můžu vyrazit. Od tohoto momentu těžko psát, protože se nacházím v jiném světě... Chvíli jezdím, co nejrychleji to jde, prostě na doraz, pak začnu zkoušet blbosti…na tomhle spotu jsou celkem slušný vlnky, přes které se dá skákat, takže si jumpuju přes vlnky a většinou když je ustávám, to mám radost. U břehu, kde je trochu flat zkouším jumpy, toeside, toeside turn, a pak zase zpátky do vln, protože ty mě dneska prostě baví. Zakouším pocit, kdy mě vlny přestávají rozhazovat a shazovat z prkna a nacházím pomalu a jistě způsob jízdy, kdy prostě s pohybem vlny splyne můj pohyb nohou a….to se těžko popisuje. Po necelých třech hodinách vylejzám z vody úplně vyřízená, ale spokojená s tím, co sem se naučila a zažila za dnešní den. To co mě baví je že, pokaždé když vylezu z vody, mám nový zážitek, zkušenost a je jedno, jak velkou nebo jestli dobrou nebo špatnou, ale novou a to je TO fajn na kitesurfingu… nemá hranice…pravi­dla…omezení …ty si vytvářím jen já sama! A tak je to i v životě :-)

Do školy se vrátíme po večeři, takže jdeme rabovat neustále otevřenou ledničku. Já se pouštím do nějakých těstovin a kluci, ty jdou samozřejmě po mase. Sprška, umýt všechny věci a vyklidit auto je už jakási rutina po příjezdu z kitování. Teď by člověk čekal, že už jen zalezu do postýlky a spát, ale ejhle od osmi do půl desáté mám ještě fotball, opravdu ne hra pro mě, ale i tom je škola Koeng. Zkoušet věci, ke kterým bych se doma opravdu nedostala a ani by mě to nenapadlo. Hodím na sebe sportovní ohoz, skatový boty (takže místo běhání sliduju po hřišti a to doslova a do písmene) protože kopačky sebou fakt nemám. Ze začátku mě trénink nebaví, stojím uprostřed hřiště jako divák ne jako hráč, myšlenkami u vody. Po chvíli mě ale strhne atmosféra na hřišti a dám se do honby za míčem. Dávám si za cíl prostě překážet protihráčům, což jet tak jediné, co můžu. Kupodivu mi to celkem jde a zapojuji se do hry. Ani nevím, jak se to stalo, ale v druhé půlce dávám gól jak ze žurnálu, až na to, že jak mam ty sk8 boty, tak můj slavný gól zakončím pádem na zem. Celý tým se místo radosti z gólu směje nebohé kiterce válející se na zemi. Vyčerpaná a spokojená končím v posteli. A co další dny? Podobné, jen ne vždy tak náročné, ale pokaždé bohaté na zážitky….. Aloha Peťa