Čekala jsem, že mě uprostřed letní sezony, kterou tráví téměř celou v různých pohořích Evropy odmítne. Na mail se ozval hned druhý den, byl výborně naladěný a prohlásil „ sem s otázkama“. Janek Bednařík (34), horský vůdce, místopředseda České asociace horských vůdců (ČAHV), chlap jak hora s modrýma očima a blonďatými vlásky

Janku v kolika letech proběhly Tvé první pokusy o vertikální pohyb po skále? Horským vůdcem se přeci nemůže stát člověk, který odmalička (popř. od divokého mládí) nevzlíná na kdejaké haldě kamení …
Začal jsem s lezením „koketovat“ někdy v 15-ti letech, kdy jsme s bráchou sbalili doma prádelní šňůru, a šli lézt na Stránskou skálu za barákem. Tu šňůru jsme pro jistotu používali na dvojito…
Z pohledu jiných sportů jsem začal asi pozdě. Jenomže v lezení po skalách a po horách je to trochu jiné, věk není důležitý. Mám kamaráda, který začal lézt v 58 letech. Teď je mu 60 a jak válí! Mezi aspiranty na vůdce máme bývalého profesionálního rugbystu, který začal s lezením taky mnohem později než já. Teď je mu 50, všechno mu jde a brzo z něj bude vůdce. A bude to dobrý vůdce…

Kdy jsi prvně zauvažoval o tom proměnit své lezení pro radost a volnost v seriózní povolání?
Zrálo to postupně. Studoval jsem vejšku a u toho jsem hodně lezl a lyžoval. Pak jsem si všiml, že mi dělá radost občas někoho na hory vzít a něco společně zažít. Začali za mnou jezdit i kamarádi z ciziny, kteří měli zkušenost s horskými vůdci všude po světě. Doporučili mi, že bych to měl dělat, že mám talent. Pak jsem nějaký čas učil na škole, pozoroval a přemýšlel, až dozrál čas to zkusit, opustit vyjeté koleje jistoty a udělat první krok do prázdna. Sbalil jsem pomyslný „ranec“ a nastoupil do školy horských vůdců.

Vím, že jsi stál u zrodu ČAHV, jsi jejím místopředsedou, kdy a kde tahle iniciativa vznikla? Jaké je vzdělání horských vůdců (HV), jak dlouho trvá?
U samého počátku českých horských vůdců stál Dušan Stuchlík a ještě řada dalších. Já jsem přišel k téměř hotovému mnohem později. Byl jsem v první, „testovací“, skupině, která se vzdělávala pod vedením rakouských vůdců. Protože jsme dopadli dobře, máme dnes vlastní asociaci, která může sama vzdělávat vůdce nové. Horský vůdce UIAGM je po celém světě respektovanou licencí, jako nejvyšší vzdělání, které lze na horách dosáhnout, a je úplně jedno, jaké jste národnosti. Je to něco jako hodnost, která vám hodně věcí umožní, ale také vás k mnohému zavazuje, především k zodpovědnosti. Pro klienty je to určitá garance profesionality. Záludnost školy horských vůdců tkví v univerzálnosti. Pokud chcete uspět, musíte být dobří ve všech horolezeckých disciplínách, k tomu excelentně lyžovat a mít v horách už své zkušenosti. Asi jako když deset let jezdíte závody aut, a teprve pak vás pustí do školy na piloty F1. Vzdělání trvá dva a půl roku.

V čem vidíš poslání HV, co svým hostům na túře, partnerům při lezení můžeš nabídnout, za co zodpovídáš?
Vodím lidi po horách proto, abych jim pootevřel dveře tam, kam by si sami netroufli, nebo kde by to mohlo být zbytečně nebezpečné. Jako „kompas“, který naviguje a „ruka“, které se můžete kdykoli chytit, protože zrovna je, kde má být. Taky se snažím k lidem přistupovat jako člověk a být dobrým společníkem. Za své klienty zodpovídám v rámci bezpečnosti svých rozhodnutí. Nezodpovídám za to, co nemohu ovlivnit, jako je třeba náhlý infarkt, nebo náhodný pád kamene… Hory jsou svojí podstatou nebezpečné a riziko, které v nich podstupujeme, nejde jednoduše „vypnout“, dá se pouze eliminovat.

Jaké portfolio služeb standardně HV nabízejí? Odlišuje se Tvá nabídka, profiluješ se nějakým směrem?
V létě se nejvíc chodí na „vysoké“ kopce, jako je třeba Mt. Blanc, Matterhorn, Gerlach… V zimě se lyžuje freeride a chodí skialpinistické přechody. K tomu je připojena široká nabídka kurzů lezení, pohybu po ledovci, skialpinistických, freeridových a lavinových. V menším objemu se leze po skalách, ledu a velkých horských stěnách. Prošel jsem si vším, ale stále víc lezu s lidmi po skalách, občas ve velkých stěnách, v zimě ledy a zimní hory. Velkou část své práce učím na lavinových kurzech, dělám skialpinistické přechody a jezdím freeride. Nebuduji žádnou velkou kancelář, nezaměstnávám další vůdce. Moje cesta vede stále víc k poměrně náročným, zajímavým akcím v menším počtu lidí, které rád vodím osobně, sám.

Jaké jsi měl pocity při první túře s hostem, popř. prvně, když jsi vedl lidi do hor „za peníze“?
Horolezectví je přeci odjakživa spojeno s kamarádstvím na laně, kdy jeden je odkázaný na druhého, neposunuje vodění tento vztah na „obchod“?
Poprvé jsem měl dva Belgičany na týdenní skialp a freeride po Čechách a Slovensku. Jeden z nich byl mistr Belgie ve skialpinismu, oba výborní lyžaři. Za týden hezkého počasí jsme nalyžovali to, co někdo jezdí celou sezónu – Jeseníky, Rysy, Vysokou, celou Mengusovskou a Zlomiskovou dolinu, přechod Tater atd. K tomu jsme přidali nějaké lezení v Krase a hromadu večírků. Řádili jsme, jako banda kluků na táboře, moc jsme nespali, nejbolavějším svalem byl ten břišní – od smíchu. Když mi pak Kurt chtěl zaplatit, šel vybrat peníze z bankomatu, ale za ten týden zapomněl PIN… A do dnes je to často podobné. S člověkem, kterého vedu, jsem většinou spojený lanem. Jeho život v určitých chvílích závisí na mně, a můj zase do určité míry na něm. Vzniká pouto, kterému se říká kamarádství na laně. Přesahuje to dimenze klientství, a proto se mi velmi líbí slovo, které jsi použila a které „objevil“ Pepa Šimůnek – host. Jdu do hor s člověkem, kterého provázím s úctou a přátelstvím, jako hosta. Obchod je to samozřejmě taky, protože mně to živí, ale jen ve chvíli, kdy se domlouváme před akcí, pak už je to jiné, o penězích se nemluví, na chvíli ztratí hodnotu.

Jaké túry vodíš nejčastěji a jaké naopak nejraději?
Nejčastěji dělám lavinové kurzy. Nejraději lezu po skalách, velké stěny, jezdím freeride a chodím přechody…

Baví Tě lézt i ve volném čase? Směřuje Tvoje dovolená do hor, nebo hledáš nějakou kompenzaci? Odhaduju, že jsi duše romantická a táhne Tě to někam pryč od lidí .. pletu se?
Na tohle se mně ptají nejčastěji horolezci kamarádi. Musím, říct, že mám štěstí, protože mě lezení pořád baví. Práce horského vůdce je úplně něco jiného než čisté horolezectví s kamarády. Koho baví lezení po skalách a dá se na vodění s představou, že to bude stejné, akorát za to bude brát peníze, bude zklamaný. Vodění po horách je tvrdá práce. Musíte mít rádi hory a lidi, abyste to vydrželi, jinak vás to semele. Chodíte a lezete většinou věci, které jsou pro vás příliš lehké, trávíte celé dny s lidmi, kteří mají různé povahy. Túry se navíc dost často opakují a člověk není moc doma… Máš pravdu, občas se sbalím a jedu někam sám, abych neztratil kontakt s tím, „kdo ve mně bydlí“, s tím kdo jsem.

Pochopitelně nemůžu se nezeptat – co horští vůdci a ženy (potažmo vztahy)? Partnerskému životu moc nenahrává fakt, že trávíte velkou část roku někde v horách mimo civilizaci?
Máš pravdu. Většina vůdců má problematická, těžká manželství nebo vztahy. Není lehké vydržet s chlapem, který je pryč. Vůdci jsou navíc často složité osobnosti, svérázní lidé. Hory vás hnětou a formují, máte jiné hodnoty, než je běžné. Naštěstí to není úplně černobílé, a tak najdete i kluky, kterým to doma docela klape. Dává to ostatním naději.

Co na Tvé rozhodnutí, živit se voděním lidí do hor, říká Tvoje maminka?
Máma ani táta mi nikdy neříkali, co mám dělat a co ne. Nechávali to na mně, i když se jim to kolikrát asi moc nezamlouvalo. Máma je ráda, pokud dělám to, co mě baví, a jsem spokojený. Jako každá máma má o mně strach, přeje mi štěstí a drží pěsti.

Co dělá Janek Bednařík, když neleze, nelyžuje, neskialpuje, nebouldruje a nepřednáší o tom všem?
Snaží se být s nejbližšími…

Máš něco zasunuto v šuplíčku „nesplněný lezecký sen“?
Mám štěstí, protože jsem člověk, který dostal možnost plnit si své sny. Jsem v tomto směru pověrčivý, a tak o svých budoucích lezeckých plánech nemluvím, aby to vyšlo a dopadlo dobře…Omlouvám se.

Kdo je Tvým lezeckým „guru“ ve světě skal a horských štítů, osobnost, které si vážíš, popř. chtěl bys s ní něco podniknout?
Lezení po horách je pro mě to samé jako život sám. Není v tom žádný rozdíl. Nejvíc mi v tomto ohledu dali dva lidé, které uvedu skrytě pod přezdívkou „máma“ a „táta“. Stále víc si to uvědomuju, čím jsem starší. S tím co mi dali, si na horách bohatě vystačím, víc nepotřebuju. S tátou už si bohužel nezalezu, s mámou chodíme na výlety, jak to jde.

Byl jsi někdy v horách v situaci, kdy sis říkal „tak to je v háji, z toho se nevysekám“? Kde jsi bral sílu jít dál, najít řešení … ?
Dokud existuje naděje, že to dopadne dobře, drží tě víra a děláš, co můžeš. Řídíš se rozumem a instinkty. Když se na tebe valí obrovská lavina, víš že „už nic“. Síla přírody je v tu chvíli tisíckrát silnější než jakákoliv síla, kterou máš k dispozici ty. Řešení v tu chvíli najde jen agent 007 a jemu podobní. Pro normálního smrtelníka zbývá už jen smíření… je-li ti dáno, můžeš mít ještě štěstí. Důležité je udělat všechno proto, aby taková situace pokud možno nenastala, aby se člověk vrátil zase živý a zdravý domů.

Janku zkus prosím charakterizovat české HV, mám pocit, že je to taková specifická „sebranka“ v dobrém slova smyslu.
Jsou to stejní profesionálové, jako jsem potkal všude na světě, kde jsem byl. Sebranka individualit a osobností, kde nikdo není „šedý“, „nezajímavý“. Fajn lidi a kamarádi.

Znáš se osobně s některým z legendárních HV ve světě?
Pár „známých“ vůdců jsem potkal. Hanse Bermanna, Markuse Ecka, Alexise Mallona a další, jen ta gloriola „legendy“ mi k nim nějak nepasuje. Jsou to normální lidé, jako všude jinde po světě. Řídí se rozumem, jsou sami sebou, dělají, co je baví a jsou slušní k lidem okolo. Možná proto jsou úspěšní, oblíbení a inspirativní. Legendy, to je jiná liga, začínají číslem 007, ale o tom už jsem se zmínil…

Janku nalákej prosím všechny milé „Wild Catky“ na nějakou pěknou a zajímavou túru v Alpách, popř. vícedenní akci.
Když se před léty rozhodovalo, jestli může mít Česká republika horské vůdce, „zlí jazykové“ byli proti, protože v Čechách přece nejsou žádné „skutečné“ hory! Rozsekl to tehdy jeden Angličan s tím, že Anglie má více než stoletou historii horských vůdců operujících všude po světě, a to i přesto, že nejvyšší vrchol Velké Británie je menší než česká Sněžka… Všechno nemusí být vysoko a daleko. Všichni známe film „Jak dostat tatínka do polepšovny“. Film se odehrává v Českém ráji a není to náhoda, protože my tady doma ráj opravdu máme. Tisíce a tisíce pískovcových věží, nekonečné labyrinty, unikát. Jedním z nejpozoruhodnějších je Adršpach, kam bych každého, kdo žízní po dobrodružství pozval. Zaleze si každý a zažije to, co zažívají horolezci, kteří se odváží. Moc rád vám budu dělat společnost…

Další informace o Jankovi naleznete na www.summitguide.cz.