Naše chůze byla poklidná, abychom případné výškové nemoci nedali šanci. Na naši častou otázku: „Pemo, za jak dlouho tam budeme?“, jsme dostali většinou stejnou odpověď: „Tak půl hodiny“. Ráno jsme vstávali kolem páté, kdy nás Pema budil s hrníčky čaje v ruce. Večer jsme uléhali do spacáků již kolem osmé. O dlouhém a hlubokém spánku se v této nadmořské výšce nedalo moc mluvit. Naši nosiči se v počátku zdáli pomalejší, ale za několik dnů se svou padesátikilovou zátěží nasadili šerpský krok a většinou jsme v půlce denního postupu shlédli jen jejich záda.

V místě dalšího zastavení, v Tuli Kharce (4300), se kluci skamarádili s malými raubířemi Ondym a Dondym, které naučili hrát kostky a karty. „Ondy, svěřuji ti své kostky, budeš trénovat a až se za několik dnů vrátím, tak zkontroluji, zda je máš všechny,“ loučí se Petr šerpa a Ondy a Dondy se šťastně culí a mávají nám na rozloučenou.
Petr má první příznaky výškové nemoci, které naštěstí v další níže položené vesnici Kote mizí. Pracovník národního parku kontroluje náš permit k výstupu a opět mi pokládá kontrolní otázky, zda máme všechen materiál a nosiči jsou vybaveni. Kote je pro nás takovou řeznickou vesnicí. Všude v domečkách visí kusy masa z jaků. Jen poletujících mušek je tady méně než v Kathmandu. I tak mne opouští chuť a původní představa odměny za výstup, steak z jaka k večeři. Konečně si po několika dnech objednávám „horkou sprchu“. V 10 ºC se v dřevěné boudě svlékám a snažím se umýt pod malým proudem teplé vody. V noci se mi potřeba hygieny vymstí horečkou. Snažím se svůj horký opuchlý obličej a popraskané rty zchladit studenou vnější stranou spacáku. Za okny je tma a kousek od nás hučí vodopád.

Další den v Tangnagu (4356) mám problém s vybranou lodží, hrozně páchne. Kluci se na mě tváří nakrknutě. Není ale jiná možnost. A tak majitel slibuje, že bude větrat. Pro ukázku trhá fólii v okně, která slouží místo skla. Stydím se za svou přecitlivělost na smrad, ale na druhou stranu jsem i vděčná za čerstvý vzduch. A tak si v tmavé a vlhké místnosti rozkládáme své věci. Večer domácím na usmířenou rozlévám svou dezinfekci, moravskou slivovici. Holka z Moravy se prostě nezapře. I když šerpové mají „silnou“ krev, trochu to s dávkováním přeženu. A tak je noc hodně bujará a zatímco kvůli hluku nemůžeme usnout, modlím se, aby jim alkohol v téhle výšce kromě kocoviny nezpůsobil i zdravotní problémy.

Druhý den nás majitel nemile překvapuje, protože nám na účtu za ubytování počítá i věci, které jsme neměli. Petr řeší tento nepříjemný konflikt a my se poté vydáváme roztrpčeni do poslední vesnice Khare.

Khare leží ukryté v malém údolíčku a nad ním už začíná ledovec. Nahoře ve vesnici nacházíme velmi příjemnou lodž s milou Nepálkou. V aklimatizační den nás čeká už první sníh a také schůzka, abychom se domluvili na logistice do BC, HC a ohledně výstupu. Pozitivní prognózy k úspěšnému výstupu ale moc nebyly. Kohokoli jsme potkali, kdo šel zpět do Lukly, nezvládl výstup kvůli hlubokému sněhu. Jejich obličeje byly plné únavy a zklamání. „ Prosím, ať tu cestu někdo vyšlape,“ usínala jsem s modlitbičkou.

Fotky z třetíhoo dílu najdete ve FOTOGALERII.

Díl 1. najdete ZDE.
Díl 2. najdete ZDE.
Díl 4. najdete ZDE.
Díl 5. najdete ZDE.