Petr navrhuje, že můžu počkat ve stanu. Ten pocit: „rok, holka, celý rok!“ Pema ale nesouhlasí a navrhuje, že půjdeme všichni a pomalu. Ruce mi mrzly, tak mu na chvíli dávám svůj cepín. V dálce u horizontu se mezitím objevuje úzký pruh světla a příslib slunce. „Pemo, za jak dlouho k němu dorazíme?“ ptám se. „Odhadem za dvacet minut,“ odpovídá mi. „OK, půjdeme a uvidíme na slunci,“ dělám se sebou a ostatními kompromis. Na sluníčku bylo trochu lépe. Ruce začali rozmrzat, nohy jsem v našponovaných zmrzlých botách necítila raději vůbec. Jen ta hlava…

Nahoru jsme šli celou věčnost. 150 – 75 a pak 30 kroků a 50 výdechů. Myslela jsem, že kluci už budou na tohle tempo naštvaný a docela jsem se tím stresovala. Navíc mě Pema vždycky zatáhl za lano, když jsme zastavili, abychom se rozešli. Ale podle Martina toho měli taky dost. Později jsme zjistili, že to byla průměrná udávaná rychlost a odpovídala našemu standardnímu tempu. Byla jsem celá vděčná Petrovi, když u Pemy usmlouval větší přestávku. To jsem se snažila do sebe nasoukat trochu tekutin, energy gel a hroznový cukr. Na chvíli se mi tak povedlo místo 30 kroků, udělat jich 50. Vrchol Mera Peaku se ale ne a ne objevit. Petr to nazval jako neustále se odvíjející toaleťák. Za každým horizontem se objevoval další a další kopec. Cestou jsme potkali vzdávajícího se Francouze a po něm celou skupinu Francouzů, kteří se už slavnostně a vyčerpaně vraceli dolů.

A pak se z dálky ozval mohutný slavnostní křik. „To asi budou naši bratři Poláci,“ pomyslela jsem si. A v tom se objevil. Malý kopeček, kde jako malé tři tečky stáli naši tři stateční a radostí z dobytí vrcholu řvali na celé kolo. Nám ten poslední kopec stále zbýval. Ještě asi 200 metrů. „Na kolik kroků to tak bude,“ přemýšlím a odpočítávám. To už schází usměvaví a dojmutí Poláci. „Barzo pekne,“ říkají nám a snaží se nás povzbudit, že je to jen kousek. Asi deset kroků pod vrcholem opět zastavujeme a rozdýcháváme. Zde je už jen 40% kyslíku.

A pak na vrcholovou planinku vstupuje Pema, po něm já a Martin a lano se seká. Petrovi zbývají tři kroky. Chvíli rozdýchává a pak už tam jsme všichni a padáme k zemi a poplácáváme se po zádech. Je to krásný pocit. Jsme tu, jsem tu. Z jedné strany výhled na sedmi a osmitisícovky, Everest, Cho You, Makalu, Lhotse… Z druhé strany obrovský kotel plný mraků a pod nimi vesnice, kudy jsme těch deset dnů procházeli. Kdesi do dáli Pema ukazuje místo, kde leží jeho vesnice. Fotíme, co nám to zmrzlé ruce dovolují. V jednu chvíli mi ale najednou mozek hlásí, že chce jít z hlavy ven a žaludek se mi zvedá. Mám zvláštní pocit paniky. Cítím, že to nejsem já, ale někdo, kdo chce jít hned dolů. Je mi líto, že klukům kazím siestu na vrcholu a tak se všichni vydáváme zpět.

Pro mne to byl nekonečný sestup. Chvíli jdu a pak vyčerpaně sedám na zem. Pema na mě zezadu pokřikuje, ať vstávám a pomalu pokračuji. Mám chuť, poslat jej do nepálského „někam“. Ale poslušně vstávám. Po pěti hodinách výstupu a dvou a půl hodinách sestupu jsme konečně u stanů. Nosiči mi pomáhají sundat mačky a zout boty. Sundávám si z beztvarých nohou dvoje ponožky a odpočívám. Snažím se pomalu sesbírat a vydávám se napřed do Khare, zatímco ostatní likvidují bivak. Později zjišťuji, že se Martin vydává za mnou a jsem mu za to vděčná. Cestou potkávám jednoho Francouze, kterého výšková nemoc postihla řádně a nohy se mu třepou tak, že se pohybuje po pěti krocích a leze po čtyřech. Já s Pemovou myšlenkou „pomalu ale stále“ pokračuji dále. Cestou se začínám už cítit „jako já“ a tak po třech hodinách dorážíme do Khare, kde už nás čeká usměvavá majitelka lodže a sděluje nám, že i přes to množství expedic, které se tam za ty dva dny rozmnožily, má pro nás náš pokojík. Teplá večeře byla dnes opravdu zasloužená, a jak odchází výškovka a přichází příjemná únava, začínáme mít stále větší radost, že se nám výstup vydařil.

Cesta zpět do Lukly trvala tři dny. Jdeme známými místy a já mám čas na rozjímání. Myslím na svou rodinu, chybí mi. Jsem také vděčná šéfovi. Měsíční dovolená není samozřejmostí. A kolegům, kteří mi pro štěstí dali na cestu talisman yetičku „Čsobačku“, která mě provázela až na vrchol. Čekalo nás ještě osm dnů na treku pod Everest, který už jsme si zpříjemnili rozmanitějším jídlem, čokoládovými dorty a prohlídkou klášterů. Během těchto dnů, i po návratu domů, jsem bojovala se svým omrzlým palcem. Byla jsem ale ráda, že i přes tento nepříjemný a bolestivý zážitek jsem výstup úspěšně a ve zdraví zvládla. I svůj vnitřní boj.

Domů odjíždím se splněným malým snem ve velkých Himalájích.

Fotky z posledního 5. dílu najde ve FOTOGALERII.

Díl 1. najdete ZDE.
Díl 2. najdete ZDE.
Díl 3. najdete ZDE.
Díl 4. najdete ZDE.