Že se chci věnovat kitu jsem věděla od chvíle, kdy jsme při rodinné dovolené zabrousili na německý ostrov Sylt. To mi bylo tak 16. Přišli jsem na pláž a pár metrů kolem mě si to štrádoval týpek s něčím barevným a velkým nad hlavou s boardem v ruce. Kouknu na vodu a tam se prohánělo pár dalších kitů. Byly tak tří metrové vlny a oni si tam surfovali, prostě neuvěřitelné. Nikdy jsem nic podobného neviděla ani o tom neslyšela a najednou mi tohle všechno běželo před očima a já si přišla jak Alenka v říši divů.

Každopádně momentálně se nacházím v Dánsku na ostrově Fyn (Fuen), a o tom Vám opravdu musím povědět. Všechno to začalo v zimě, kdy jsem si dělala instruktorský kurz na snowboard a potkala bláznivého týpka s rezavou hlavou a neutuchajícím humorem. Prostě to je jeden z těch lidí, co když přijdou do společnosti, okamžitě se cítíte fajn. Začal vyprávět o půl roce, který strávil v Dánsku na sportovní akademii a kde měl tři měsíce předmět kiteboarding. Nezjistila jsem si od něj žádné informace a nevěděla nic jiného než jen to, že učí kiteboarding a že tam prostě musím jet. Bohužel se ke mně později doneslo, že škola letos končí pro nedostatek studentů a tak jsem se celé myšlenky vzdala. O pár týdnů později jsem ale zabrousila na stránky školy (www.koeng.dk) a nalezla v nabídce Short Springcourse 09 (kurz na dvanáct týdnů), který začínal na konci března. Začala jsem zjišťovat, co by na to řekli u mě ve škole, kdybych asi za tři týdny odjela, ale přesto chtěla ročník a zkoušky dodělat po příjezdu. Byl to trošku problém, protože tento typ školy není Erasmus ani nic podobného a tak vás vysoká škola oficiálně na studijní pobyt pustit nemůže. Samozřejmě jsem mohla studium přerušit. Ve chvíli, kdy už to opět vypadalo bledě, a také jsem ještě neobdržela odpověď z Dánska, přišly dobré zprávy od prorektora školy v podobě velmi slušné dohody. Povolení od mé školy tedy bylo, ale e-mail z Dánska nepřicházel a nepřicházel. Musela jsem sebrat všechnu svou odvahu a zavolat se svojí nepříliš brilantní angličtinou na místní sekretariát. Telefon zvedla Dánka a tak po minutě mi dánsky vysvětlila, že mi nerozumí (pravděpodobně, co jiného by taky říkala), v telefonu to zatútalo a já si říkala, tak to je konec. Naštěstí sedí na sekretariátu i dáma co umí anglicky. Tímto telefonátem jsem si definitivně potvrdila, že jsem budoucím studentem Koeng Idraetshojskole a kolotoč událostí mohl pokračovat. Ambasáda, překládání dokumentů, pár nedorozumění, zkoušky a prezentace v předtermínech ve škole, zamilování, na pojištění kašlu jsem v EU, poslední joint s kámoškou, nákup sportovního oblečení a obuvi, hromady čokolád (v Dánsku je sladké fakt drahé tak 3× víc než u nás), telefonáty babičkám a kámoškám na rozloučenou, že teda jako asi za 14 dní odjíždím, rozbitý auto 3 km za dánskými hranicemi, zklamání a beznaděj, neuvěřitelný dva mechanici, auto je pojízdné a já vystupuji za ošklivého pošmourného dne před budovou školy Koeng. A tímhle dnem začaly tři měsíce plné obvyklých i neobvyklých sportů. Soužití s lidmi z Čech, Dánska, Grónska, Maďarska a Slovenska. Lidi z Grónska neumí anglicky a češi zase nechtějí. Já se snažím mluvit se všemi, takže je z toho mišmaš body language a angličtiny. Předměty jsou tu např. Common sports, což je pokaždé něco jiného. Jednou jsme zkoušeli, jaké to je být hendikepovaným sportovcem. Přivezli nám kolečková křesla, na nichž jsme hráli basket a rugby. Velký respekt hendikepovaným sportovcům! Měla jsem možnost zkusit si freerunning. Což je neuvěřitelný sport, na kterém se mi asi nejvíc líbí, že nepotřebujete nic jiného než pohodlné oblečení a dobré boty a pak už jen běháte a skáčete přes všechno, co jen venku potkáte. Pro mě to tedy byly hodiny plné bolesti, slz a potu, jelikož tou dobou moje fyzička dosahoval bodu mrazu. Z hodin jsem se vždycky vracela úplně fyzicky vyčerpaná, ale nikdy bez úsměvu. Když jsem třeba prvně slezla tří metrovou zeď, nebo přeskočila svou první bednu, nebo prostě jen balancovala na zábradlí, byla jsem na sebe hoodně hrdá. Nikdy nezapomenu na obrovskou podporu, které se mi dostávalo jak od „spolužáků“, tak mého instruktora. Když jsem měla strach, nebo se na něco necítila fyzicky, vždycky se našel někdo, kdo mě vyhecoval. Škoda, že jsme tenhle předmět neměli déle. Samozřejmě jsme měli i obvyklé sporty jako fotbal, beachvoleyball nebo rollerhockey. Neučí se tu však jen sport a občas také musí člověk rozhýbat zatuhlé mozkové závity třeba při hodinách první pomoci, vedení lidí nebo masáží. Ale hlavní důvod, proč jsem na tuto školu přijela, byl kiteboarding. Většinou čtvrtek a pátek celý den ukazoval náš rozvrh Kiteboarding line. Což byl můj hlavní předmět. Takže jako někdo sedí ve škole a studuje historii, já se učila kiteboarding Zní to alespoň trochu neuvěřitelně? Pro mě, dokud jsem nepřijela a nezkusila, to bylo jako science fiction. Po zkušenostech z České republiky o významu slova škola je tento typ školy jak balzám na duši, něco úplně odlišného než známe. Podle počasí jsme čas věnovali teorii a bechvolleybalu nebo jeli k vodě. Teorie obnášela např. rozbor měsíc starého videa, praktické opravování námi rozbitých kitů, teorii termiky, ukázku nejhorších pádů, co lze na internetu najít, teoretické vysvětlení co se děje při bouřce a proč tedy nechodit do vody (myslím, že nikoho z nás to nikdy nenapadne ani po dlouhém kitovém půstu) atd. V týmu nás na začátku bylo devět, přičemž tento počet se v průběhu velmi měnil v závislosti na zraněních, která nejsou na této škole ničím neobvyklým. Já například teď píšu jen 9 prsty, protože jsem si jeden vykloubila. Jediná slečna, která měla být s námi to vzdala, aniž by to zkusila, přešla do Dance line, což mě na pár dní fakt rozesmutnilo. Zlobit sem se na ní nemohla, opravdu to není sport pro úplně každého a to nemyslím technickou náročností, ale hromadou věcí souvisejících, jako je čekání na vítr, studená voda, žádná sprcha při výletech do přírody apod. Ne že bych holdovala zimě, špíně nebo nudě na pláži, ale mě všechny tyhle, dejme to mu, mínusy za to rozhodně stojí. Takže na všech výletech jsem bývala trochu osamocená, kluci ale byli samozřejmě zlatí. Jen jsem prostě neměla parťačku! Na začátku při rozdělování do skupin jsem zjistila, že jsem nejlepší z celého týmu a jsem tudíž ve své vlastní skupině čítající jednu osobu. Trochu smutné zjištění a zvláštní pocit. Na spotech jsme první dva měsíce bývali v podstatě jediní kiteři, Dánové v takové zimě ještě asi nekitují. Naštěstí se ale někteří naučili celkem rychle a po pár týdnech jsem už ve vodě měla s kým „závodit“. Nemám ráda slovo závodit, spíš potřebuji motivaci, výzvu, když jsem ve vodě vidět, jak kolem mě lidi blbnou a jezdí. Je super sdílet na vodě zážitky třeba jen aloha pozdravem, zamáváním. Na konci kurzu jezdili v podstatě všichni a já a dva kluci jsme i skákali, což bylo úplně super. Vždycky, když jsme vylezli z vody, vyprávěli jsme si, co kdo zkusil, jak byl vysoko, jak se rozsekal a konečně jak co ustál. Náš instruktor je jedním z nejlepších freestyle jezdců v Dánsku, takže motivace a hecování byly veliké. Nikdy nezapomenu pár jeho vět. „ Petra today more speed and higher jumps…Petra go for it (když jsem chtěla vylézt zimou a únavou z vody)…She is one of the best female surfers i know“. Speciálně asi tu poslední, ale nutno dodat, že byl v krajně podnapitém stavu. I tak mě to však potěšilo :-) . Poslední měsíc už mě nechával být, jelikož jsem se trochu zasekla na mrtvém bodě a to chtělo prostě čas. Připravoval mě ale na to, že se naučím spoustu věcí rychle a že přijde v nějaký moment „zásek“. Ale jak přišel, tak taky odejde!!! Takže během tří měsíců jsem se odhadem dostala k vodě kolem 25 dnů, tak 10 dní byly naprosto ideální podmínky a 2 dny mi zůstanou v paměti na dlouhou dobu. V pozitivním slova smyslu.

Závěrem bych ráda řekla, že odjet na studijní pobyt do Dánska bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém dosavadním životě. Určitě se sem vrátím, buď na školu, nebo na nějakou kitovou dovolenou.

Proto mě také napadlo, že bych mohla sepsat „pár“ slov a třeba tak inspirovat odvážné holky, které si hodlají vybrat stejnou cestu jako já. Nebo třeba jen přiblížit svět kitesurfingu těm, jež z nějakého důvodu zajímá „wo co go“.

K tomuto účelu bude sloužit seriál Deník kiterky, kde se setkáte s mými zkušenostmi, zážitky a cestami za kitesurfingem, informacemi o zemích a spotech, které navštívím nebo jsem navštívila, s informace od lidí, kteří se kitu věnují se stejnou vášní jako já. Vítám Vás tímto ve světě cestování, objevování, poznávání nových lidí, ale hlavně ve světě plném výzev a hlavně zábavy!

Pokud by někoho zajímalo co je to za typ škol a jaké jsou možnosti pro lidi z ČR, připojuji dva důležité odkazy na seznamy škol a na stránku, jež vysvětluje fungování celého systému Cirius (něco jako erasmus). V neposlední řadě stránky mojí školy. Chcete-li se mě na něco zeptat, neváhejte a kontaktujte mě e-mailem.

PS: Na tomto typu škol neexistují žádné závěrečné zkoušky :-)

Seznam škol: http://www.hojskolerne.dk/…-high-school

Cirius: http://www.ciriusonline.dk/Default.aspx?…

Koeng Idraesthojskole: www.koeng.dk

E-mail: p.prokupkova@seznam.cz