Super motto, to je tvoje vlastní?
Ne ne, to jsem zaslechla v jednom dokumentu. Autor je sporný, na netu se uvádí John Lennon, ale i Oscar Wilde. Tak bych to spíš tipla na toho Oscara, ten tu byl dřív. Ale znáš to, bůh ví, jak to je.

Pamatuješ si, jak ses dostala poprvé na surf? Bylo to náhodou, nebo cíleně?
Ty se mě ptáš, jako bych měla surfovat od útlýho dětství. Jasně, že pamatuju. Bylo to ve Francii 2008 a cíleně to teda bylo. Chtěla jsem to zkusit, tak jsem to zkusila. Jinak takový první pokusy jsem zažila už jako dítě, a to když jsme za „komančů“ jezdili na puťáky na Sázavu. A tam jsme jednou objevili takovou desku na laně přidělanou k jedné z těch betonových koz ve šlajsně a na tom jsme v tý vlně blbli. Takovej předchůdce river surfingu. A asi to ve mně zanechalo stopy.

Jak dlouho se to člověk učí?
Já osobně se surfovat nenaučím asi nikdy. Furt mám pocit, že jsem někde na začátku. Sportuju celkem dost a spoustu sportů jsem vyzkoušela a surfing je podle mě ten nejtěžší z nich. Člověk se při něm totiž potká hned se dvěma živly najednou. A to je vítr a hlavně obrovská masa vody, která se pohybuje, jak se jí zachce. No, a aby se člověk svezl, tak s nima nesmí bojovat, to by neměl šanci, musí se s nima sladit a to mě na tom hrozně baví. Pokud se mě někdo, kdo nesurfuje, zeptá, jestli je to něco jako snowboarding, že ten je celkem „easy“, tak je to přesně naopak. Na snowboardu se člověk, pokud není úplný kopyto, v pohodě projede po týdnu, co na to prvně vleze. U surfingu jsou to rozhodně měsíce intenzivního „tréninku“. Ten hlavní rozdíl spočívá v tom, že ten „kopec“, kterej chce člověk sjet, musí nejdřív „chytit“, pak na něj za jízdy vyskočit, a hlavně, ten „kopec“ se celou dobu hejbe a mění. A když už se tohle všechno povede, tak jedna jízda trvá většinou jen pár vteřin, takže těch šancí na procvičování třeba techniky jízdy samotný je za jednu session maximálně pár minut.

Takže když se to chci naučit, měla bych si sbalit kufr a odstěhovat se někam k oceánu?
Pokud jsi z Čech, tak jiná cesta asi není. Ale bez toho kufru by to myslím šlo :-)

Kolik prken máš?
Surfový mám jen jedno. Všechny jsem totiž střelila, abych měla "kapesný" na ty svoje výlety. I když to jedno, minimalibu, mě trochu mrzí, bylo super na malý líný vlny. Teď mám jen shorta 58`. Pokud nejsou vlny relativně svižný a aspoň trochu větší, tak se na něm celkem nadřu.

Jak Tě přijímají jinde ve světě, když přijde na pláž surfovat holka ze zemičky, která nemá moře?
Já myslím, že je to všem jedno. A pokud je řeč o místňácích, tak ti v Asii či Africe většinou ani netuší, kde ta naše zemička je. Stalo se mi, že to netušil ani jeden Frantík :-)

Kde se Ti nejlépe jezdilo a proč?
Těžko říct, asi v Irsku. To byl jeden čas takovej můj druhej domov. Takže jsem tam na ty podmínky byla celkem zvyklá. Je to trochu paradox, protože někdy mi v té vodě úplně teplo nebylo, ale tak právě asi proto tam na line-upu bylo většinou tak maximálně deset lidí, což na většině surf spotů ve světě je velká vzácnost. Taky jsem tam spoustu surfařů znala, a i kdyby ne, tak Irové jsou takoví dost friendly, takže jsme se tam tak hezky dělili o vlny a dost často mi i jako holce dávali přednost. Pak ještě na Azorech, tam jsem si na jednom úplně přenádherným secret spotu pod útesama zajezdila několikrát se svítáním jen s pár kámošema a vlny byly boží a nejdelší, co jsem zatím zažila. Na Azorech jsem navíc dala svojí největší vlnu v životě. Tu už nejspíš nepřekonám. Trošku se mi totiž od tý doby posunul práh pudu sebezáchovy. Bohužel nebo spíš bohudík směrem nahoru.

A co tenkrát to MČR v surfingu? Připravovala ses nějak?
Ježiš, kdes to vytáhla? Vždyť to už bylo tuším v roce 2010? Žila jsem tou dobou v tom Irsku. Nepřipravovala jsem se vůbec. Surfovala jsem, kdy to šlo samozřejmě, proto jsem do Irska letěla, ale to opravdu nebylo kvůli závodům. Já na ně jela hlavně ze zvědavosti. A taky kdy se ti poštěstí být na line-upu jen se třema dalšíma lidma, jako právě při contestu? Hlavně to bylo v době, kdy alespoň v holčičí kategorii platilo „kdo sjede pěnu“ je na bedně. Takže asi takhle jsem k medaili přišla nakonec i já. Jinak je to fajn akce, je tam spousta kámošů, tak se tam občas zajedu podívat.

Jak je velká konkurence? Pořád platí, když sjedu pěnu, že budu na bedně?
Tak lepší se to rozhodně, pěna už na medaili nestačí. Letos holky jezdily hodně slušně a podmínky byly celkem divoký. Ono taky dost záleží, jak se to tam sejde. Spousta holek, co jezdí dobře, jsou roztroušený tak různě po světě a často se ve Francii, kde závod probíhá, vůbec neobjeví.

Je stejná alchymie namazat surf jako namazat lyže?
Ty jo, to je úplně nebe a dudy. Tak jednak lyže se mažou zespodu a surf z vrchu 8-) Jinak má to pár pravidel, ale ve srovnání s namazáním lyží je to úplná brnkačka. Máš tři druhy vosku dle teploty vody a teplota vody je stejná po celý den, v rovníkových zemích skoro i celý rok. Na rozdíl od lyží, kdy se ti teplota sněhu i vzduchu mění i několikrát za hodinu a u běžek ještě řešíš stoupací a sjezdový vosk a kdesi cosi. Na surf máš podkladový a pak ten vrchní. Jsou samozřejmě kvalitnější značky, který dobře drží i se dobře mažou a taky úplný „shity“. Jako ve všem. Nepotřebuješ k tomu žádnou žehličku, jen vosk. A je technika, jak to mazat, ale celkem jednoduchá. Každopádně dobře namazat lyže je podle mě sci-fi. Surf si v pohodě namažu i já.

Zkoušela jsi někdy někoho učit na surfu?
Sem tam nějaký kámoše. A fakt mě to bavilo. Zjistila jsem totiž, že mě hrozně baví učit všeobecně. Učila jsem pak i angličtinu děti v bambusový škole na Lomboku v Indonésii, kterou podporuje česká organizace Kintari, to mě bavilo fakt moc.

Lyžaři si počítají dny na sněhu. Počítáš si dny strávené na vlnách?
Jo vy si to takhle počítáte jo? Já jsem ráda, že jsi ze mě vydolovala ty roky aspoň.

Jak se dá trénovat v ČR na surfu?
Já nejvíc trénuju tak, že chodím pádlovat k nám na pískovnu, a to i v zimě, pokud teda není zamrzlá a pokud jsem v ČR. Neztratit sílu v rukou je pro surfování základ. Pak třeba jezdím surfovat na vlnu za člunem nebo mám carver surf skate, kterej má uzpůsobený ložiska tomu, aby se dal luxusně klopit a točit. Takže se chová hodně podobně jako surf, stačí najít betonovou „vlnu“ a jedeš si.

Jak se cestuje s prknem?
No je fakt, že s malým batůžkem by to bylo mnohem jednodušší. Ale za tu dobu, co jsem byla na cestách, už jsem to celkem vychytala. Ze začátku to byla divočina i ve vlaku. Ono kdybych měla prkno samotný, je to ok, ale v tom vaku do letadla to je o dost těžší, větší a takový hůř uchopitelný a manipulovatelný. Takže, když mě, hned první den, co jsem se objevila ve Vietnamu a stála u tý svý hromádky věcí, oslovil místňák s motorbike taxi, že mě někam přiblíží, tak jsem se mu skoro vysmála. Uplynulo pár dní a otrkala jsem se natolik, že jsem si motorky sama stopovala a celkem s přehledem dala 15 km napříč celým Saigonem na spolujezdci v tý jejich bláznivý dopravě. A to s velkým batohem, malým batohem a s prknem v tom "obr" vaku tak nějak pod paží. Prostě "Asia style" :-D Někdy když jedu třeba do hor nebo jinam do vnitrozemí, tak si to prkno s polovinou věcí někde nechám a dám si to nalehko.

Potkalo Tě někdy při surfování nějaké zranění? Co mořská havěť, žraloci…
Jakápak havěť. Já byla vždycky úplně nejšťastnější, když jsem měla to štěstí s nějakým zvířátkem surfovat, pokud to teda nebyly medúzy nebo sea snake. Společnost mi dělali třeba želvy, tuleni, delfíni, všechny možný rybky ... Pravda, když jsem v Irsku při surfování uviděla asi deset metrů ode mě dvě obrovský ploutve a bylo jasný, že delfíni to nejsou, krve by se ve mně nedořezal. Fakt jsem dostala málem infarkt a chtěla jsem křičet, a nešlo to, jak jsem měla sevřený hrdlo. Kámoši ve vodě mě nechali chvilku vycukat a pak, když už se neudrželi a z mý paniky začali brečet smíchy, tak mi laskavě sdělili, že to je „basking shark“ (žralok veliký), který žere jen plankton. Veliký teda byli, každej měl tak deset až dvanáct metrů. Co se těch zranění týče, tak nic vážnýho. Něco málo zase v Irsku. A to vždycky když, byl hodně silnej offshore vítr. Dojela jsem vlnu, seskočila z prkna a vítr mi ho pak poslal jednou přímo do zubů a podruhý do spánku. To jsem byla ráda, že jsem se dostala na břeh a pak jsem prospala krásných sedmnáct hodin, což se mi nikdy v životě nepovedlo.

Potkat něco takového ve vodě, už by mě tam asi nikdo nedostal. S tím nemáš problém?
Teď myslíš víc ty žraloky nebo třeba ty medúzy? Vždyť ti žraloci byli ta největší klika. Komu se to poštěstí? Tenhle druh žraloků je úplně boží, hlavně si tak mírumilovně a krásně pomalu plavali vedle sebe. Když jsem se pak asi po čtvrthodině oklepala z toho infarktovýho stavu, tak jsem skoro zapomněla, že jsem tam kvůli vlnám a plavala jsem k nim ještě blíž, abych si je pořádně prohlídla. To po těch medúzách jsem vyměkla. Ve Vietnamu byly takový hrozně agresivní, to jsem nezažila. To mě třeba „přelízla“ tím svým chapadlem přes lýtko a řízlo to tak, jako by tě někdo přetáhl ostnatým drátem. To mi regulérně vytryskly slzy a když se to takhle opakovalo i další dny, tak jsem do vody na týhle pláži už nevlezla.

Co říkáš na to, že jednoruká surfařka Bethany Hamilton skončila na světovém šampionátu na Fidži třetí?
Bethany je borec, největší respekt před ní. Ta holka je pro mě obrovská inspirace, motivace a živý důkaz, že v podstatě všechno jde. Ještě miluju Mika Cootse. Kromě toho, že jezdí bez nohy, (ano, taky následek "střetu" se žralokem), tak se snaží o jejich ochranu. Chápeš? To je borec neskutečnej. Když jsem to četla poprvý, naskočila mi husí kůže a naskakuje mi i teď, jak jsem si na to vzpomněla. To chce mít fakt v hlavě hodně srovnaný, aby si člověk po takovýhle zkušenosti s pokorou uvědomil, že ti žraloci byli v oceánu první, že tam patří, mají tam svůj význam, a že když tam vlezem, tak se prostě může stát, že se tam objeví, a že nás třeba budou chtít "očichat" nebo "ochutnat". A že vybíjet je ať už proto, aby byla pláž bezpečná a turisti tam bez obav jezdili a utráceli zlaťáky nebo kvůli polívce z ploutví, není úplně v pohodě.

A co si myslíš o Bethany a jejím surfování v těhotenství?
Já si myslím, že pokud se cítila dobře, tak je to naprosto v pořádku. Tělo to vždycky ví nejlíp, stačí mu naslouchat.

Co je víc? Jedna obrovská sjetá vlna, nebo když celé odpoledne můžeš jezdit na malých pořád dokola?
To záleží, asi obojí. Někdy, když máš session, kdy se ti fakt nedaří a pak dáš jednu obrovskou vlnu nebo mega dlouhou jízdu nebo se ti povede pár super otoček, tak Ti to stačí a jdeš domů s úsměvem. Je pár vln, který se mi vryly do paměti a už je asi nevymáznu. Tak samozřejmě ta největší vlna. Pak taky, když jsem ještě skoro neuměla zatáčet. Jela jsem si vlnku v klidu do strany a najednou ejhle, proti mně si jí týpek jel ze strany druhý. Zaregistrovala jsem ho až na poslední chvíli a hádej co? Já tam řízla regulérní cutback a všechno dobře dopadlo. Dodneška se mi podle mě už takovej nepovedl.

No jo vlastně. Jsou na vlnách nějaká „pravidla provozu“, nebo kdo dřív připádluje, ten dřív jede?
No jasně. Dáma má vždycky přednost, pamatujte si to pánové. Kecám samozřejmě, kéž by to tak bylo. Základní pravidlo je, že kdo je blíž tomu místu, kde se vlna láme, toho ta vlna je. Ostatní musí z vlny vycouvat. Pak jsou takový pokročilejší pravidla, jakože když jsou na line-upu lidi, který všichni celkem jezděj, a není úplně přelidněno, tak se střídaj, ale s tím se setkáš spíš výjimečně. Tohle většinou funguje na takových těch „rodinných“ spotech.

Jaké jiné sporty máš ráda? Co nějaký, který jsi dosud nezkusila a chtěla bys?
No jé je, těch co mám ráda by bylo. To vždycky záleží na náladě, na počasí a na partě. Ale tak asi nejvíc mě baví boardový sporty, lyže, kolo, lezení, beach volejbal… Nebráním se skoro ničemu. I golf jsem zkusila. Ráda bych si dala heliskiing na nějakým fakt úletovým místě, ale to bych ještě musela trochu potrénovat.

Co děláš v zimě, pokud nejsi odjeta na jiný světadíl?
Tak nějaký ty sporty, co jsem zmínila - snowboard, lyže. Poslední dobou jsem si dost oblíbila běžky. Jak mám díky surfování docela sílu v rukou, tak se mi tak lehce bruslí, že si to děsně užívám. Občas stěna nebo bazén, pádlovačka, a když voda zamrzne (což už bohužel nepamatuju), tak i lední brusle a hokej třeba. No a pak taky kultura, knížky, nějaká kreativní činnost a práce občas :-)

Při jaké činnosti nejraději relaxuješ?
Tak asi spánek, ten vyléčí všechno. Jinak hlavně při sportu. A když na sport není síla, tak si napustím vanu, vlezu si do ní a několikrát si potopím hlavu na co nejdýl a to pak úplně vypnu.

Proč jsi začala cestovat, co Tě k tomu vedlo?
Cestování mě bavilo vždycky, koho taky ne, že? Jen teda se surfováním to nabralo uplně jinej rozměr. Měla jsem potřebu cestovat mnohem častěji a asi i jiným způsobem. Navíc pak jsem si, abych se na cestách "nenudila", ještě vymyslela projekt Authentic World Food, kterej je hlavně o tom, že natáčím místňáky jak vaří a to v jejich prostředí (na ulici, ve vesnici, v místních malých restauračkách), za použití jejich tradičních nástrojů, ingrediencí a tak ..... takový video recepty, ale trochu jiný, než ze studia. No a kvůli Čajovým Bedýnkám budu zase hodně objíždět různé čajové farmičky. Takže teď jezdím i kvůli jídlu a pití ;-)

Kde jsi všude byla a kde to bylo top? A proč?
Uf, nějakou lehčí tam nemáš? To je fakt těžký vybrat tu top destinaci. Každá země mě vždycky něčím úplně dostala. Byla jsem třeba v Senegalu, Indonésii, na Borneu, na Srí Lance, v Thajsku, ve Vietnamu, v Indii, v Čile, Argentině, na Velikonočním ostrově, v Maroku, v Irsku… a do většiny z těch zemí bych se chtěla vrátit. Top srdcovky jsou asi ostrov Lombok v Indonésii a Sao Miguel, jeden z azorských ostrovů. Oba jsou to nádherný zelený ostrovy s malebnou kopcovitou krajinou, super vlnami, který na spoustě míst ještě nejsou úplně přelidněný. Azory mají navíc úplně boží klima. Žádný brutální vedra, jako v Asii ani nehorázná kosa, jako třeba v Irsku. Prostě tak akorát.

Je nějaká země, na kterou máš teď spadeno, nebo se budeš vracet na stará známá místa?
U mě se to furt mění. Zemí, kam bych se v budoucnu chtěla podívat a trochu tam pojezdit, je samozřejmě hodně. Třeba Mexiko, Namibie, Omán, Peru, Galapágy… a je i mraky zemí, který oceán nemají, a taky mě to tam táhne.

Kam třeba?
Mongolsko, Nepál, Gruzie, z těch bližších třeba Rumunsko, země bývalé Jugoslávie…

Kolik z času na cestách strávíš ve vodě?
Když jsem v nějaký surfový destinaci a nemakám, tak cca čtyři hodiny denně. Většinou dvě hodiny se svítáním a dvě hodiny se západem slunce.

Co Tě na cestování nejvíc „prudí“?
Nevím, asi nic. Možná ta přeprava všech těch zavazadel.

Při svých cestách sbíráš místní kulinářské recepty. Co na to tvůj žaludek? Jsou věci, co bys neochutnala? Má smysl se obávat žaludečních potíží?
Žaludek mám celkem odolnej. Když tak posčítám moje pobyty v Asii, tak skoro rok jsem ustála bez ztráty kytičky. Pak jsem si to ale vybrala v Indii. Dovezla jsem si domů nějaký parazity, kterým se u mě hodně líbilo a nechtělo se jim odejít. Dost mě potrápili. To jsem zhubla asi šest kilo, který jsem doteď nenabrala. Ale to je příběh na dlouho, to bychom tu byly do zejtra. Tak si to když tak přečtěte tady. Jinak ochutnala jsem zatím asi všechno, co jsem viděla. Hlavní zásada je podle mě jíst tam, kde jedí místňáci. Ti vědí nejlíp, kde to je dobrý, levný a bezpečný.

Co nejvíc zajímavého (nebezpečného, hnusného, vzácného) jsi jedla, když vezmeme v potaz evropské předsudky.
Jako třeba jíst vypražený červy a brouky mi nepřijde nic hustýho, chutná to vlastně jako brambůrky, je to jen o hlavě. Letos v Maroku jsem teda trošku bojovala s tím, když jsme šli s jedním místňákem, Abdulem, lovit chobotnice a když jsme ji vytáhli živou z pod kamene, tak po mně chtěl, abych jí kousla mezi oči. To jsem se trochu cukala.

A kousla?
Měla jsem fakt blok. Takže jako jo, kousla, ale ne dostatečně. Abdul jí musel dodělat. :-)

Kdy ses naposledy na cestách opravdu bála? Přece jen cestovat sama…
Popravdě víc se bojím v Praze na Václaváku, a to nemusí být ani tma. Jinak zažila jsem pár intenzivních momentů. Ne, že ne. Asi nejvíc se mi zaryl pod kůži den, kdy jsme s dalšíma surfařema uviděli ve vlnách pět přitopených srílanských puberťáků. Člověk jednal tak nějak instinktivně, přirozeně. Každej jsme čapli jednoho, naložili na prkna, a pádlovali proti vlnám na břeh. Bála jsem se, ale překvapilo mě, že jsem byla úplně v klidu. Snažila jsem se chlapce chlácholit a co nejklidnějším hlasem mu opakovat pár slov, kterým by snad mohl rozumět, jako "ok / no problem / good". Týpek mi půl cesty zvracel na ruku, kterou jsem prkno vyvažovala a voda mu tekla snad i z uší. No a pak když bylo po všem (v dobrém naštěstí), tak jsem se strašně rozklepala, z očí mi najednou začaly téct šílený vodopády slz a podlomily se mi kolena. Vůbec jsem nechápala co se děje. Ale za pár vteřin zase dobrý a šla jsem normálně v pohodě za ostatníma do kavárny a nikdo si toho ani nevšiml. Trochu "ouvej" mi bylo taky ve Vietnamu na policii, když jsem se snažila „upravit“ policejní protokol po krádeži všeho důležitýho, včetně pasu a jednu chvíli to vypadalo, že mě snad zabásnou. Musela jsem ze sebe udělat úplně tu největší "blondýnu" a to naštěstí zafungovalo.

Která země nesplnila Tvá očekávání, ať v kladném nebo záporném smyslu?
Je fakt, že já jsem v přípravě na ty cesty dost flákač, takže mě překvapilo vždycky celkem dost věcí. Asi nejvíc Borneo, malajská část. Bylo totiž nehorázně drahý a vesměs dost nudně civilizovaný, takový zápaďácký. Ale krásný, to zase jo.

Řešíš očkování, pojištění, úspory atd, nebo jezdíš na „punk“? Jak řešíš krizovky?
Pojištěná jsem. Dřív jsem se i nechala očkovat, ale teď už na to kašlu. To je z největší části stejně jen lobby farmaceutických firem. Na Asii jsem měla nějakou tu kačku našetřenou. Třeba do Irska jsem jela cíleně makat, takže šetřit nebylo třeba. Krizovky řeším, až když nastanou. Za tu dobu na cestách už jsem se celkem obouchala, takže mě hned tak něco nerozhodí. Pár jich překonáš a uvědomíš si, že to není žádná věda, že prostě všechno má řešení. Navíc já jsem hroznej klikař. Na cestách mi vždycky někdo pomohl, když jsem to potřebovala.

Cestuješ s prázdným kufrem, aby sis přivezla různé koření, ingredience atd?
A jsme zase u toho kufru. Myslíš jako v jedný ruce prázdej kufr, ve druhý plnej, ve třetí ruce surf?:-) Cestuju s batohem, kterej byl celkem plnej už od začátku. Sem tam jsem něco poslala po kámoších z Čech, který jsem potkala na cestách nebo poštou. Taky do surf vaku se toho vejde mraky, jen se s tím pak manipuluje ještě o to hůř. Vždycky ze začátku „výletu“ jsem byla opatrnější, co se nakupování týče, ale když se už blížil konec, tak jsem skoupila všechno, co šlo, takže když mi na letišti při návratu z poslední destinace mojí bagáž převažovali, tak to všechno dohromady vážilo asi tak jako já mínus pět kilo.

Co nějaké vtipné momenty (jazyková bariéra, jiná kultura a náboženství)?
Tak to bychom tu byly fakt ještě zejtra. Furt něco. Nevím teď, ono často jsou to jen takový úsměvný drobnosti, který si vybavíš, jen když ti je něco připomene. Tak třeba v Indii. Indové jsou super a samozřejmě z „jiný planety“. Krásný je na nich i to, jak se ti snažej ve všem vyhovět. A to DOSLOVA. To jsem šla jednou takhle na nádraží na čaj. Oni ho podávají v takových malých skleničkách, skoro bych řekla panákovkách. Byla mi celkem kosa, tak jsem poprosila číšníka, jestli by mi ten čaj mohl donést v co největším hrnku, co najde. Číšník se uklonil, odběhl a za chvíli se vrátil celej rozzářenej, cože za úlovek se mu povedl. A postavil přede mě, na jejich poměry, celkem slušnej kyblík. Tak se zaraduju, chci se napít a zjistím, že čaje v něm mám jenom tak trochu po dně. Prostě zas ten jejich panák. Tím, jak člověk potkává lidi, který vycházej z jiných tradic, kultury a vůbec všeho, tak dochází k takovým vtipným nedorozuměním celkem často. Na jejich základě člověk pochopí, že do hlavy ti fakt nikdo nevidí, takže je třeba podle toho komunikovat. A pak ti dojde, že to neplatí jen o komunikaci s lidmi z jiných zemí, ale i doma.

Pracuješ u místních, aby sis třeba něco přivydělala, nebo za stravu a nocleh?
V Asii jsem nepracovala. Občas jsem u někoho bydlela zadara, třeba u rybářů ve Vietnamu, ale kupovala jsem jim aspoň jídlo, i když to po mně samozřejmě vůbec nechtěli. Většinou ti nejchudší lidi se s tebou ochotně rozdělí o všechno a nic za to nechtějí.

Kde se na cestách nejčastěji ubytováváš? Jedeš couchsurfing?
Nejvíc mě baví a pro moje projekty ""Authentic World Food":https://www.youtube.com/…ticworldfood" a ""Čajové bedýnky":https://www.cajovebedynky.cz/" je taky nejpraktičtější bydlet u místňáků. Ale dost často to nejde a někdy prostě potřebuješ trochu zázemí a "luxusu", takže tak od všeho něco. Ale vždycky lowcost. Couchsurfing jsem zatím nevyužila. Tím, že v Čechách bydlím v garsonce, tak si nedovedu představit, že bych nějakého couchsurfera ubytovala. Tak mi nepřijde fér to využívat, když to sama nenabízím.

A co vztahy na cestách?
No tak snad nečekáš, že Ti to tady vybalím. Maximálně tak zmíním, jak to mají hozený místňáci. V Asii nebo v Africe máš totiž mraky příležitostí na vztahy různýho druhu. Nebo se třeba rovnou vdát, a to v podstatě z fleku. Tam jsou bílý holky hodně v kurzu. Obzvlášť ve Vietnamu nebo v Maroku, kde nabídka k sňatku je běžně součástí pozdravu, ať už od dotyčného osobně nebo od jeho kámošů či rodiny stojící vedle. V Indonésii to bylo navíc okořeněný tím, že tu nabídku mi předhazovala jedna z mnoha žen mého potenciálního manžela a upřímně se u toho usmívala.

Co říkáš na módu vegetariánství a veganství apod.? Řeší to takhle po světě stejně?
Je to podobný jako u nás. Lidi ve velkých městech víc podléhají všem možným trendům a na venkově si furt jedou to svoje. Třeba v Indii a na Srí Lance, tam to není trend, tam to tak mají na většině území prostě od nepaměti, to jsou takový ráje vegetariánů. Naopak v Maroku, Thajsku nebo Vietnamu to vegetarián zrovna moc jednoduchý nemá, pokud si nebude sám vařit. Já osobně jím všechno a to je velká výhoda a to nejen na cestách.

Co si nejčastěji vaříš v ČR? Máš ráda českou kuchyni?
Mám ráda úplně všechno a všechno si taky vařím. No a většinu receptů, který „postnu“ na blog si i vyzkouším, abych měla jistotu, že jsem tam nedala nějakou blbost, takže dost si jedu Asii.

Neříkej, že máš ráda i mléčnou polévku, plíčky, koprovku, nebo zemlbábu.
Koprovku miluju, žemlovku od maminky taky, plíčky neznám. Ale nachytalas mě, teď jsem si vzpomněla, že jsem úplně nenáviděla drožďovou polívku, kterou nás nutili na základce vždycky dojíst. To jsem fakt nedala a nedala bych to ani teď. Naštěstí na meníčku jsem jí od té doby nikde neviděla. Ten smrad cítím, jen si na to vzpomenu.

Jak se stalo, že jsi pověsila svou kariéru v marketingu na hřebík?
Tak nějak už byl čas se posunout dál a chtěla jsem samozřejmě surfovat víc než 5 týdnů v roce.

Byla Ti dlouhodobá práce v korporaci k něčemu?
Tak ono všechno co Tě v životě potká, Ti něco dá a někam Tě to posune a nasměruje. A navíc jsem tam strávila celkem dlouho, takže to by byly hodně promarněný léta, kdybych si z toho něco nevzala. Spoustu věcí třeba teď krásně zužitkuju pro svoje projekty Authentic world food a Čajové bedýnky. A taky dost věcí i v životě. A taky musím říct, že mě to nějakou dobu celkem bavilo.

Ve které zemi by sis dokázala představit trvale žít?
Když jsem začala surfovat, tak jsem tomu propadla tak, že jsem si říkala, že budu muset žít někde „u vody“, tedy mimo ČR. Ale teď posledních pár let už se to nějak stabilizovalo a já prostě vím, že tady jsem doma, a že chci žít tady a jen si ten život pořeším tak, abych mohla cestovat občas za vlnama, i jinam a to mi bude stačit.

A kde se vidíš za 10 let?
Co to je za otázku? To je jak na pohovoru do korporace před lety. I když odpověď bude asi jiná, než bych si jim tenkrát troufla říct. Já to vidím tak, že budu žít v Čechách a pořídíme si s nějakým fajn týpkem dodávku, dvě roztomilý děti a když to půjde, tak budeme cestovat tou dodávkou s celou rodinkou a budeme žít šťastně a spokojeně až do smrti :-)

Jak se na to Tvoje cestování dívají Tví rodiče? Fandí ti, nebo mají strach? Kdy jsi jim naposledy poslala pohled?
Já pohledy moc neposílám, ale v Indii jsem se hecla a něco poslala. Jinak naši už jsou celkem v pohodě. Ze začátku to bylo horší, to se báli dost a musela jsem i trochu mlžit, když jsem se chystala někam skoro na blind a sama. Vždycky jsem si jen zjistila, kde jsou vlny, jaký tam jsou zhruba ceny a už jsem svištěla. No a to jsem samozřejmě doma říct nemohla. Teď už jen mamce vždycky napíšu, kde zrovna jsem a je to. A taky jsem byla nucená na cestách pravidelně „postovat“ na Facebook, protože to jsem tam třeba tři dny nic nedala a hned vyplašenej email, sms, zpráva… co je proboha se mnou. (Maminko, já vím, pochopím, až budu mít ty svoje děti :-) )